NP č.384 > FejetonChléb a hryJan Stern

Ženy nenávidí muže, to je všeobecně známá věc. Protože je nenávidí, tak s nimi většinou žijí, neboť takové ženy prostě jsou. Ani to není žádný nový poznatek. Co ale není zcela precizně probádáno, jsou jemné strategie, kterými ženy muže ničí.

 

Ženy nenávidí muže, to je všeobecně známá věc. Protože je nenávidí, tak s nimi většinou žijí, neboť takové ženy prostě jsou. Ani to není žádný nový poznatek. Co ale není zcela precizně probádáno, jsou jemné strategie, kterými ženy muže ničí. Žena totiž muže neničí okatě, brutálně, vulgárně. Žena umí čekat, až oběť bude bezbranná, číhá na to, až odkryje ledví, počká si na tu správnou chvíli a ucedí do odkryté ranky svou dokonale odměřenou dávku jedu.

Existuje jeden nástroj psychologické války, který ženy přivedly k dokonalosti. Vybrousily dlouholetou praxí na nejvyšší ostrost jednu větu, kterou jakmile ve správnou chvíli použijí, nepřítel je zničen. Nemá naprosto žádnou šanci jakkoli zareagovat, jeho mozek s velkou pravděpodobností exploduje.

Abychom ale pochopili dokonalost a rafinovanost tohoto rétorického yperitu, musíme si popsat situaci, v níž je užíván.

Tento jed je nasazen především tehdy, když muž sleduje fotbalové utkání v televizi. S úvodním hvizdem rozhodčího ženy ožijí jako šelma, když spatří na planině kulhající zebru. Vycítí kořist: na gauči sedí bezbranné maso. Po první vyložené šanci zápasu, tedy zhruba po deseti minutách (u našeho národního týmu zhruba po minutách třiceti) si ženy začínají připravovat terén. Sladí rytmus svých pohybů s dějem na obrazovce a vždy, když mužstvo, jemuž muž fandí, přechází do ofenzivy a blíží se přihrávka, která rozhodne, zda akce bude gólová či nikoli, přejdou ženy jakoby náhodou před obrazovkou, protože si musejí pro něco dojít. Dokonale přitom předstírají, jak je jim to nepříjemné. A používají pohybového triku, který ovšem – to musíme objektivně přiznat – odkoukaly právě z fotbalových utkání.

Žena je totiž tvor velice učenlivý. Ona ví, že takové blbosti jako střela šajtlí či jesle obránci jsou jí k ničemu, ale když vidí něco, co se dá opravdu použít v boji, věnuje tomu nenápadně pozornost. Především jde o chvíle, kdy fotbalista, jehož mužstvo vede, leží s bolestivou grimasou na trávníku a blíží se jeho poslední hodinka, aby poté, co je trojitá fraktura zhojena ledovým obstřikem, vylétl jako srnec. Tu grimasu pak ženy používají při hádkách, případně v ložnici, aby se vyhnuly obtěžujícímu sexuálnímu styku. Druhá motorická zvláštnost, která ženy fascinuje, je k vidění, když hráč, jehož mužstvo vede, minutu před koncem utkání střídá. Tu je možno spatřit zcela zvláštní efekt tzv. mrtvého běhu, kdy hráč běží, dokonce na pokyn rozhodčího zrychluje, a přitom stále stojí na místě. Původ má tento gag zřejmě v klasické pantomimě, nicméně proslaven byl fotbalisty, a právě od nich ho jistěže odkoukaly Amazonky našich časů a používají ho v oné chvíli, kdy jakoby náhodou procházejí před obrazovkou. Tělo zdánlivě se snaží prolétnout rychlostí blesku, aby nerušilo mužův vizuální zážitek, a přitom reálně zpomaluje, ba na několik setin vteřiny záhadně se před obrazovkou zcela zastaví. Reakce mužů bývají rozličné, povětšinou se naklánějí ze strany na stranu, někteří zoufalejší pak vydají i nějaký pravěký zvuk, čehož ženy brilantně využijí k větě typu „aby ses nezbláznil“. Některé také dbají na to, aby tyto rušivé pohyby byly součástí nějaké akce dělané jakoby „pro muže“, například přípravy večeře. Pak může takový zoufalý zvuk vydaný týraným mužem zavdat příčinu k celé řadě výčitek a spustit i docela bujarou hádku, která oslabí mužovu psychickou soustavu, zatímco ženu – jako každá hádka – samozřejmě ukojí a posílí.

Těmito jemnými technikami si žena muže postupně rozpéká po celý čas utkání – nyní prosím nehovořím o těch sadistkách, které zcela bezostyšně začnou třeba v průběhu zápasu utírat prach na televizi nebo zapnou lux, to jsou již případy domácího násilí, k jejichž řešení jsou zde orgány činné v trestním řízení – mám na mysli ženu běžnou, která během penaltového rozstřelu třeba poznamená, že je třeba koupit toaletní papír, jen tak pro sebe.

Ale vrchol přijde teprve na samém konci utkání, kdy už je vše rozhodnuto. Pokud mužův tým vyhraje, ví žena, že i ona je poražena, že dnes kořist neutluče prackou tygřice, a tak mu zkazí radost jen drobně poznámkou typu „tak jste to vyhráli?“, při níž je jed zkoncentrován do tónu (unuděného), případně pohrdlivého úšklebku. Tento jed však nemůže zebru skolit. Horší je, když mužovo mužstvo prohrálo. Tehdy žena pookřeje a nasadí svou nejkrutější zbraň. Předstíraně soucitný výraz a větu vět, matku všech děsivých frází, která zničí každého muže: „No co, chleba levnější nebude.“

Ta věta nemá naprosto žádný smysl, cena chleba s kosmickým dramatem na zeleném pažitu naprosto nijak nesouvisí, ale je to věta, která dokonale rozleptá mužovo nitro. Nedá se proti ní protestovat, nedá se s ní polemizovat, je to dýka bodnutá přímo do srdce, vyndaná z něj a olíznutá krvelačnou bestií. Dýka, kterou si ženy předávají z generace na generaci, ku vykuchání našeho mužství.

Chromozóm XY je odsouzen k zániku, o tom již nepochybují ani biologové, proč ale musí být ta smrt tak dlouhá a krutá?!

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Věřím ve spravedlivý svět! / Jan Šerek > NP č.384 > Referát Představa, že světu vládne náhoda a věci se dějí slepě, bez ohledu na zásluhy, znepokojuje člověka odnepaměti. Zvláště při setkání s výrazně dobrými či zlými událostmi je těžké neptat se proč. Exsituje důvod, proč se mi událost přihodila anebo ne? A pokud takový důvod existuje, je součástí skrytého spravedlivého řádu, který vládne světu?   číst dále Umělec se zavázanýma očima / Jiří Ptáček > NP č.384 > Kultura | Výtvarné umění Na výstavě Jiřího Kovandy a Lumíra Hladíka v pražském výstavním prostoru Svit poutají pozornost především práce druhého z nich. Kurátorka Pavlína Morganová totiž zmapováním jeho tvorby znovu napsala téměř vygumovanou kapitolu českého akčního umění 70. let 20. století.   číst dále Mysli a poslouchej / Martina Křížková > NP č.384 > Téma čísla Rádio 23  vysílá již šest let přes internet pro malý okruh posluchačů. Autoři vzešli z freetekno scény, ale záběr nyní mají mnohem širší.   číst dále Vesmír na vlnách / O. Červinka, Martina Křížková > NP č.384 > Téma čísla „Ale tohle je sakra umění. U-mě-ní,“ slyším se říkat, skoro křičím, sakra, ale on to asi stejně nepochopí. Nemá šajn. Ať dělám cokoli, netuší, která bije, jenom kroutí hlavou, šklebí se trochu, ale šajn nemá.   číst dále

Nejčtenější články autora

Pasivista / Jan Stern > NP č.498 > Fejeton Jsou věci, na které nejsem zrovna hrdý. Třeba že jsem viděl všechny díly seriálu Dva a půl chlapa. Ale pak jsou věci, za které se nestydím, ač mi leckdo naznačuje, že bych měl. Třeba za to, že jsem pasivista. číst dále Vyjíst život rohlíkem / Jan Stern > NP č.463 > Fejeton Ne že bych byl starcem, ale něco už přeci jen pamatuji. Během těch let, která bohužel pamatuji, už mi namlouvali o tom, jak se lidé na světě dělí, leccos. číst dále Šmejdi rumburacký / Jan Stern > NP č.466 > Fejeton Měl jsem babičku. Nebyla nijak výjimečná. Vařila kompoty, drbala a byla sprostá jak dlaždič po třetím rumu. Ale jedna věc na ní byla hodna pozorování: Mluvila na televizi. Tedy, rozumějte, nemluvila na ni, když byla vypnutá, na tyhle nóbl psychické poruchy jsme u nás neměli. Babička mluvila na bednu zapnutou, na postavy na obrazovce. Jako kdyby ji mohly slyšet. Kolikrát jsem se snažil zaostalou generaci upozornit, že to jaksi nemá smysl, ale babička pokaždé nesouhlasila jak po třetím rumu.   číst dále Mrazák / Jan Stern > NP č.522 > Fejeton Pověst má člověk jen jednu. A měl by si ji chránit. My, co jsme o ni již přišli, si samozřejmě můžem dát voraz. Ale já dnes nechci psát o pověsti osobní, ale kolektivní. Jde mi teď o nás všechny, o lidstvo. Přesněji o lidstvo současné. číst dále