Některé z nich pramení i ze skutečnosti, že ačkoliv je pro nás vzdělání údajně nezpochybnitelnou hodnotou, má stále více instrumentální charakter – vážíme si jej hlavně potud, pokud slouží osobnímu zisku. Máme zkrátka tržní hospodářství a trh v trefné def inici Jana Sokola je – nebo spíš má být – místem svobody a rovnosti, i když nebývá místem bratrství. Iluzemi o bratrství ovšem nikdo netrpí, a proto se vzděláváme; abychom se jako jednotlivci uplatnili na trhu pracovním a potěšili na trhu spotřebitelském. Totéž bychom pak mohli požadovat od ostatních. Jenže nemůžeme – český vzdělávací systém totiž sužuje záludná mentální zpozdilost.

Diagnóza je k dispozici. Vystavil ji Ústav pro informace ve vzdělávání, který „zjistil“, co už před dvěma lety potvrdil Evropský soud pro lidská práva, a co nevládní organizace marně volají léta – české školství ovládá masivní strukturální diskriminace, která segreguje velkou část romských dětí do zvláštních škol. Statisticky vyjádřeno, do zvláštních škol – kterým dnes říkáme „praktické“ – chodí jen dvě neromské děti ze sta, zatímco romských dětí je sem „uklizeno“ téměř třicet procent. Celá čtvrtina romských žáků je tedy v naší karikatuře rovnosti a svobody sociálně vylučována už v rámci instituce, která má kromě vzdělávání přispívat k vzájemné toleranci a solidaritě.

I v naší střízlivé tržní optice má ovšem diskriminace jednu vadu: je drahá, a proto hloupá. Podle nejnižšího loňského odhadu Světové banky stojí sociální vyloučení Romů ročně státní rozpočet téměř deset miliard v oblasti produktivity a dalších šest na přímých nákladech. Diskriminace ve školství patří k rozhodujícím příčinám.

Jestliže tedy český vzdělávací systém deformuje osudy dětí, které se „provinily“ tím, že se narodily rodičům z etnické menšiny, mělo by to zajímat i neoliberální ekonomy. Až opět budou mluvit o individuální odpovědnosti, která je druhou stranou svobody a rovnosti, měli by si vzpomenout na mentální postižení českých škol.