Je zamračený večer a náklaďáky naložené tunami zelených banánů, manioku, hlávkového zelí, baklažánů a rajčat přijíždějí na tržnici Guro, rozlehlou prodejní plochu pod širým nebem v obvodu Adjamé v srdci Abidžanu, hospodářského centra a největšího města Pobřeží slonoviny.  

Malika a její přítelkyně piští nadšením a běží náklaďákům naproti. Pří vykládání ovoce a zeleniny plní vzduch zpěvem písní a vytvářejí náladu pulzující tržnice. Jsou příslušnicemi kmene Guro a ve společnosti, která ženám vzdělání spíše odpírá, se staly nejúspěšnějšími obchodníky s potravinami v celé zemi.  

Navzdory tomu, že zachraňují tisíce svých krajanů před hladověním a získaly téměř monopolní postavení v produkci a obchodu s potravinami rostlinného původu v Pobřeží slonoviny, jejich úsilí zůstává převážně bez povšimnutí. Sedmatřicetiletá Malika Tra Lou nahrazuje nedostatek formálního vzdělání obchodními schopnostmi a pílí. „Jsem ze sedmi sourozenců, mám dvě sestry a čtyři bratry. Do školy jsem nikdy nechodila. Ani žádná z mých sester. Otec si myslel, že dcery jsou dobré akorát do kuchyně," říká Malika.

Narodit se jako žena na jihozápadu Pobřeží slonoviny, kde rodiny posílají do škol raději chlapce, je vážným handicapem. Právě u kmene Guro je podíl negramotných žen v populaci nejvyšší v zemi. „Jenže naši muži jsou většinou k ničemu," stěžuje si Malika a dodává, že si přála být právničkou, ale nedovolili jí chodit do školy. „Moje dcery budou mít jiný život. Všechny je pošlu do školy."

Malika a její kolegyně mají téměř úplnou vládu nad tržnicí, kterou bez pomoci městských úřadů samy založily v roce 1987. Jejich tržiště je největším trhem v Abidžanu, prodává na něm kolem 730 trhovců, z nichž 700 jsou ženy, a denně přiláká až 4 000 nakupujících.

 „Tržnice Guro se vyvinula ze stánků roztroušených porůznu tuhle a támhle. Stala se místem, kam si lidé chodí pro cenově dostupné základní potraviny, největším tržištěm s čerstvými potravinami, kam chodí nejvíc lidí," říká Malika.

Mnoho příslušnic kmene Guro navštěvovalo pouze první stupeň základní školy, a to ještě pokud měly štěstí, většina neumí číst, psát, ani správně mluvit francouzsky. I s touto nevýhodou se zdá, že mají na obchod vyložený talent. „Většina z nás je nevzdělaných, ale máme velký talent na obchod, a když jde o čísla nebo výpočty, nikdo nás neporazí. Co jiného potřebujete, abyste mohli začít s obchodem?" říká Doka Zamblé, další trhovkyně.  

Podnikání v potravinách pomáhá těmto ženám poskytnout vzdělání svým dětem, jejichž otcové je buď opustili, nebo jsou nezaměstnaní. „Moje nejstarší dcera jde letos na univerzitu. Jsem na ni hrdá," říká Malika, která ze svého příjmu živí pět dětí a ještě nezaměstnaného, alkoholického manžela.  

Stejně jako řada jejích kolegyň také Malika hrdě prohlašuje, že do obchodování se pustila, aby prolomila genderová tabu. „Ještě před pár lety byl tenhle sektor mužskou záležitostí. To už neplatí. Muži z tohoto odvětví odešli, s námi nemohli soupeřit. Osvobozujeme se. Je to ohromné vítězství nad mužskou nadvládou."

Ale je tady ještě jeden zásadní důvod, proč prosazovat zapojení Maliky a dalších žen kmene Guro do podnikání: spolehlivé zásobování potravinami v Pobřeží slonoviny. „Je pravda, že si tak vyděláváme na živobytí, ale ještě větší radost mi dělá, že tak zachraňujeme celou zemi před hladomorem. Obchody ve městech jsou pravidelně zásobovány díky nám," prohlašuje Malika.

Jejich činnost se neomezuje na dodávání čerstvých potravin do městských obchodů, věnují se i polím, kde se plodiny pěstují. Prodej na tržnici Guro je jen jednou z mnoha aktivit.

Malika vysvětluje, že mají přítelkyně na venkově, které se zabývají farmařením, zatímco jiné se věnují sběru a skladování. Pak si pronajmou nákladní vozy na dopravu zboží do Abidžanu a dalších městských tržnic. Tyto dlouhé cesty z odlehlých oblastí do městských center přinášejí přirozeně i notnou dávku potíží, většinou způsobených přírodními silami.

V období dešťů jsou cesty nesjízdné, což znamená, že plodiny občas shnijí ve skladech. Jinou překážku představují četné policejní zátarasy, na nichž musí ženy dát úplatek, aby mohly projet.

Přicházejí tak o čas i peníze, ale nemají na vybranou. Malice ale nejvíc vadí, že ona i ostatní příslušnice kmene Guro jsou stále ignorovány. „I když děláme obrovský kus práce, je to, jako bychom byly neviditelné."

Rádio NP

Na stará kolena