Vláda se pod nátlakem odborů pokouší oživit domácí textilní průmysl a udržet na uzdě dovoz laciného secondhandového oblečení, což komplikuje život celé řadě žen, které se obchodem s použitým textilním tovarem živí. Rok po zavedení přísných celních tarifů Susanne Jabavu zjišťuje, že po zaplacení nových poplatků jí nezůstane žádný zisk.

Dovozní a běžné platby se staly pro Susanne Jabavu kamenem úrazu, veškeré její příjmy pocházejí z prodeje použitého textilu a jiného levného zboží původem ze sousedních zemí.

Poplatek z dovozu secondhandového textilu činí 20 dolarů na kilogram a balík lisovaných oděvů nesmí vážit víc než 60 kilogramů.

Dříve Susanne Jabavu platila čtvrtinu toho, co dnes, a vozila až pět balíků textilu v ceně 1000 až 1500 dolarů.

Susanne Jabavu je pouze jednou z mnoha žen v Zimbabwe, které si postavily stánky na bleších trzích ve městě a prodávají laciné secondhandové oděvy a importované čínské zboží oblíbené mezi nízkopříjmovými skupinami obyvatel. Celý sektor má ale nejistou budoucnost, protože snahy o hospodářskou přestavbu země pokračují hlemýždím tempem. 

„Částky, které po nás chtějí na hranicích za dovoz balíků s oděvy, jsou prostě příliš vysoké a nemá smysl podnikat dlouhé cesty do Zambie a Mozambiku, když nemáte na zaplacení poplatků," stěžuje si Susanne Jabavu.

Susanne Jabavu má sice možnost cestovat lacino dráhou, ale to znamená strávit mnoho času na cestách a to je, jak říká, špatné pro obchod, tak volí raději silnice.

„Když mám štěstí, svezou mě řidiči náklaďáků, kteří za cestu z Mozambiku chtějí sto dolarů. Soukromí dopravci si nechají zaplatit mnohem víc," vysvětluje Susanne.

„Zkoušeli jsme podělit se o náklady, abychom si navzájem pomohli s placením (dovozních tarifů), ale je to těžké, protože ne všichni máme vždy peníze," pokračuje Susanne.

Přísné celní poplatky zavedené v roce 2010 vnímá řada Zimbabwanů jako součást vládního plánu podpory a rozvoje místní výroby, přičemž hlavní důraz je kladen na zotavení domácího textilního průmyslu, který dříve býval jedním z největších zaměstnavatelů v zemi.  

Ministr financí Tendai Biti si stanovil oživení textilního průmyslu jako jednu ze svých hlavních priorit.

Jak podle představitelů vlády, tak podle zástupců textilního průmyslu celý sektor čelí úplnému kolapsu po krachu největších společností v Bulawayu. Jednou z hlavních příčin je právě „neudržitelná a nekalá" soutěž se secondhandovým textilem a laciným čínským dovozem.

Podle Ministerstva průmyslu a obchodu jen v roce 2011 zaniklo přes sto společností v Bulawayo následkem pokračujícího ekonomického propadu. Toto číslo zahrnuje řadu textilních společností a dokonce dřívějších významných zaměstnavatelů, Cotton Printers a Security Mills.

„Znám i obchodníky, kteří se rozhodli balíky s textilem pašovat, protože nemají na zaplacení cla," říká Janet Sibamba, další z obchodnic se secondhandovými oděvy.

„Hodně balíků ale zkonfiskují celníci, což dělá naši práci ještě složitější," pokračuje Janet Sibamba a dodává, že navíc ještě zápasí s vysokými náklady na dopravu z okolních zemí do Zimbabwe, které činí až dvě stě dolarů.

 Obchodníci jako Janet Sibamba nakupují secondhandové oděvy a laciné čínské zboží v Zambii, Mozambiku a Kongu.

Nicméně ZIMRA (Zimbabwe Revenue Authority), státní úřad kontrolující výběr celních poplatků, si zvykla prodávat zboží zabavené celníky v pohraničních městech na aukcích.

 ZIMRA také provádí zátahy na bleších trzích na secondhandový textil a jiné zboží bez doložitelného původu.

Úředníci celních orgánů v rozhovoru pro IPS přiznali, že mají sklady přeplněné zabaveným zbožím dovozců, kteří nezvládli zaplatit poplatky.

„Víme, že je to pro řadu žen jediný prostředek obživy, ale zboží je určeno k prodeji a tak se z něj musí platit tarify," prohlásil jeden z úředníků.

Zatímco na jedné straně Ministerstvo žen a genderových záležitostí společně s Ministerstvem pro malé a střední podnikání tlačí na ekonomické posílení žen, na straně druhé jsou zaváděny tak vysoké celní tarify, že to prakticky znemožňují.

„Poplatky mají očividně vážné dopady na ženy, které si nadále nemohou vydělávat na slušné živobytí. A je obtížně představitelné, že v zemi s tak vysokou nezaměstnaností ženy najdou uplatnění v běžné ekonomice," říká ekonom Johnson Samuriwo. Podle místní odborové centrály nezaměstnanost dosahuje 90%.

 „Existuje jistý rozpor, který musí vláda překlenout, mezi podporou místního průmyslu a vytvářením podmínek, které ekonomicky posílí ženy, o kterých víme, že se živí především na neformální periferii ekonomiky," pokračuje Johnson Samuriwo.

 „Vláda nesmí činit bezmyšlenkovitá rozhodnutí, musí naopak vytvářet platformy, na kterých budou všechny sektory hospodářství fungovat souběžně, aniž by si navzájem překážely. Věřím, že jde o to, povznést lidské životy a pokud ženy necítí žádnou podporu, může to mít dopady i na to, koho budou volit, například," uzavírá Johnson Samuriwo. 

Národní odbory textilního průmyslu (The National Union of the Clothing Industry - NUCI), které paradoxně tvrdí, že právě ženy tvoří většinu pracovní síly v textilním průmyslu, také lobovaly u vlády za omezení dovozu levného čínského zboží a secondhandového textilu, přičemž argumentovaly masívním propouštěním v textilním sektoru. 

 „Naši lidé v oděvním průmyslu díky secondhandovému textilu nesmírně trpí, protože každý si teď koupí tričko za dolar, což prakticky znamená, že to, co vyrábíme, je neprodejné," říká Simbarashe Mutambanengwe z NUCI.

Triko v maloobchodní prodejně stojí od třiceti do padesáti dolarů.

„To vede jednoduše k tomu, že zaměstnavatelé si nemohou dovolit dál zaměstnávat členy naší odborové organizace a je na vládě, aby s tím něco udělala. Potřebujeme přežít," konstatuje Simbarashe Mutambanengwe.

Pro ženy jako je Susanne Jabavu, které nikdy nebyly v regulérním pracovním poměru, by to mohlo znamenat, že si budou muset hledat jiné způsoby obživy.

Rádio NP

Prodávám už sedm let