V roce 2009 získalo podle organizace Microcredit Summit Campaign mikroúvěr 128 miliónů lidí. Tyto služby jsou rostoucí měrou využívány v dosud netestovaných podmínkách, od hospodářské obnovy po živelné katastrofě na Haiti, přes podnikatelské programy v Iráku, až po dorovnání spotřeby během sezónních hladomorů v Bangladéši.  

„Mikrofinancování má určitou populistickou přitažlivost," říká Ha-Joon Chang, profesor ekonomie na Univerzitě v Cambridgi.

„Pouhé rozhazování peněz mezi lidi spojené s vírou, že to dobře dopadne, bez zapojení doplňujících zdrojů ke zvýšení produktivity, jako je skladování, hnojení, vývozní marketing, tržní podpora výzkumu a tak dále, znamená, že chudobu spíše reprodukujete, než odstraňujete," pokračuje v rozhovoru pro IPS.

Jednou ze sporných otázek je uspokojení poptávky: "Půjčíte-li někomu, aby si koupil mobilní telefon, může si s jeho pomocí vydělat nějaké peníze na splátky úvěru, ale současně s ním také mnoho ostatních vstupuje na pracovní trh, což vytváří nelítostnou soutěž. V řadě těchto případů existuje pouze omezené množství věcí, které mohou lidé dělat, a tudíž omezený rozsah růstu produktivity."

„O kolik efektivnější dokážete být při smažení brambůrek nebo chovu kuřat?" ptá se profesor Chang.

Zatímco mikroúvěr mírně zvedá tempo růstu zakládání nových firem, není jasné, jestli s tím roste i drobné podnikání. Profesor Abhijit Banerjee z Massachusettského technologického institutu (MIT) provedl sérii namátkových kontrol a výzkumů v oblasti mikrofinancí a prohlašuje, že nenalezl dostatečné důkazy o růstu podnikání.

„Vidíme mnoho nově vznikajících podniků, ale málo rostoucích. Samozřejmě neexistuje žádný solidní důkaz, že takový růst je vyloučený, ale žádný z důkazů v tuto chvíli také tuto souvislost nevylučuje," zdůrazňuje Abhijit Banerjee.

Jedním z důsledků zakládání malých podniků bez následného růstu, varuje profesor Aneel Karnani z Univerzity v Michiganu, by mohl být vznik „atomizovaných" ekonomik s mnoha drobnými podnikatelskými aktivitami a „chybějícím středem" středně velkých podniků.  

Profesor Karnani IPS řekl: „Tohle je hra s nulovým součtem. V tom smyslu, že zdroje jsou omezené. Mikroúvěrování stravuje nemálo lidského a politického kapitálu a energie i entuziasmu nevládních organizací a vládních činitelů, která by mohla být vynaložena na středně velké podnikání, které je skutečným motorem tvorby pracovních míst."

 Profesor Karnani také věří, že chudí ve své drtivé většině touží spíše po pravidelném zaměstnání, než po podnikatelských příležitostech. „Mikroúvěrování je založeno na falešné představě, že lidé si nejen přejí podnikat, ale mají k tomu rovněž vůli, schopnosti i předpoklady."

„Většina lidí taková není. V USA a Velké Británii dává devadesát procent pracujících přednost pravidelnému zaměstnání za pevnou mzdu před podnikáním. Pokud devadesát procent obyvatel bohatých zemí, kde mají znamenitou veřejnou infrastrukturu a vzdělávání, nechce být podnikateli, proč si myslíme, že v chudých zemích to bude jinak?"

Zprávy o podvodných mikrofinančnických institucích a chybných investicích, jako byl loňský případ pyramidových her v Tanzánii, vedly k volání po doplňkovém studiu finanční gramotnosti, ale Dean Karlan, profesor ekonomie na Univerzitě v Yale a spoluautor knihy „Víc než jen dobré úmysly", má k tomu své výhrady. 

„Pochybuji, že programy finančního vzdělávání jsou účinné. Možná bychom spíše měli akceptovat úroveň lidských znalostí a s tím pracovat. Vláda může hrát úlohu ochránce spotřebitele, tedy regulovat a dohlížet. Potřebujeme testy, nikoliv arogantní předpoklady a dogmatickou rétoriku, abychom se pohli kupředu." 

Profesor Karlan stejně jako profesor Banerjee se zajímá o stavbu důkazní základny pro  kvalitnější vyhodnocování mikrofinancí, přičemž  „před a po" studie, užívané jak zastánci, tak kritiky, považuje za „analyticky slabé". Kritéria, kterými je měřen úspěch, jako zda-li  zaúvěrovaný klient nadále „neprodává aktiva za výprodejní ceny během výkyvů", jsou neverifikovatelná.

Namátkové řízené testy mohou být způsobem, jak důsledně zajistit spolehlivá data. Někteří ovšem nezávisle na tom, jaké je hodnocení dopadů mikrofinancování, mají zásadní pochybnosti vzhledem k sociálním důsledkům nevyhnutelných bankrotů nebo osobních exekucí, především kvůli veřejné hanbě spojené se selháním.

Kasia Paprocki z Goldin Institute nám řekla: „Tvrzení, že mikroúvěrování probíhá bez zástavy protihodnoty, je falešné. Poskytovatelé úvěru si pečlivě zdokumentují váš majetek - hrnce, pánve, výrobní nástroje jako rikšu a tak podobně. A když nesplácíte, tak vám to seberou. Jsou případy, kdy lidem doslova sebrali střechu nad hlavou z důvodu bankrotu."

Kasia Paprocki uvádí důkazy fyzického a sexuálního zneužívání ze strany manažerů sjednávajících úvěr a tvrdí, že v Bangladéši někteří, aby splatili úvěr, prodávají potravinovou pomoc poskytovanou vládou během sezónních hladomorů. Mnoho žen, které mají potíže se splácením úvěru, podle ní také upadá ve své komunitě do izolace a nemůže se obrátit na ostatní s žádostí o pomoc.

Kasia Paprocki má také pochyby ohledně dárcovského entuziasmu. Tvrdí, že někteří z donorů naléhají na nevládní organizace, aby „se věnovaly mikrofinancování, jinak neobdrží finance pro své programy". 

Většina kritiků připouští, že mikrofinancování tady je a bude. Někteří, jako profesor Karnani, by s ním nejraději skoncovali, častěji ale slyšíme, jako v případě profesora Changa, že mikrofinancování může sehrát pozitivní roli, ale jedině ve spojení s dalšími rozvojovými intervencemi. 

Jiní, kterým se říká „namátkáři" a přicházejí z Univerzity v Yale a Massachusettského technologického institutu, chtějí prostě zvýšit úroveň našich znalostí o dopadech mikrofinancování dřív, než ho začneme nadšeně zavádět. Jedna věc je už nyní jistá - líbánky skončily.

Rádio NP

Prostor pro miminko?