V Tunisu, kde lidové povstání z počátku ledna svrhlo kleptokratického diktátora Zina El Abidina Ben Aliho, tvoří jádro národní ekonomiky 1 250 francouzských firem.  

Tyto podniky pokrývají prakticky všechna odvětví hospodářství, od textilu a oděvního průmyslu, přes služby až po mikroelektroniku, automobilový průmysl a aeronautiku.Podle oficiálních údajů dosáhly francouzské investice v Tunisu v roce 2009 sto čtyřicet miliard Eur, což dělá z Francie hlavního ekonomického partnera.

Mnoho francouzských firem se také těší blízkým vzahům s rodinou Ben Aliho. Například mobilní operátor Orange Tunisie je ze 49 procent vlastněn bývalou státní francouzskou společností France Telecom a 51 procent patří investiční společnosti Investec, vlastněné Marvanem Mabroukem, zeťem Ben Aliho obviněným z korupce.

Tato ekonomická angažovanost v Tunisu a tajné dohody francouzských firem se zkorumpovaným režimem jsou možným vysvětlením, proč všechny francouzské vlády od roku 1987, od Mitteranda po Sarkozyho, měly k Ben Alimu smířlivý postoj. Nevšímaly si dobře zdokumentovaných případů masové korupce a přehlížely porušování lidských práv.

Vstřícný postoj k Ben Alimu vyvrcholil 14. ledna, vpředvečer diktátorova útěku ze země.

Tváří v tvář lidovému povstání a krvavé reakci režimu Ben Aliho, která měla za následek smrt stovky lidí, francouzská ministryně zahraničí Meichelle Alliot-Marie nabídla politickou a vojenskou pomoc vládě v Tunisu, aby "pacifikovala" zemi.

Michelle Alliot-Marie také zdůraznila, že právo na demonstraci musí být respektováno stejně jako právo na bezpečí. Podle několika zdrojů její nabídku tuniskému režimu okamžitě podpořil i francouzský prezident Nicholas Sarkozy.

Další francouzský ministr, Frédéric Mitterand, který má na starosti kulturu, prohlásil, že "nazývat Tunis diktaturou je přehnané". Když byl 14. ledna Ben Ali přinucen opustit zemi, tyto výroky se staly ostudou francouzské diplomacie.

Skupina francouzských intelektuálů v čele s Etiennem Balibarem, bývalým profesorem politických věd na Univerzitě v Nanterre, konstatovala, že francouzská zahraniční politika "byla charakterizována ostudnou tradicí ústupků tuniské diktatuře".

Profesor Balibar soudí, že po vyhnání Ben Aliho bylo pro Francii povinností postavit se za legitimní demokratické požadavky tuniského lidu. Také poukazuje na to, že v minulosti používané argumenty na obranu tuniské diktatury včetně údajné podpory v takzvané válce proti terorizmu se prokázaly jako falešné.

V dubnu 2008 během své návštěvy Tunisu Sarkozy pochválil Ben Aliho za potlačení islámské opozice. Ben Ali sice muslimskou opozici vskutku rozdrtil, ale nepopiratelnou pravdou zůstává, že radikální islám pro Tunis nikdy nepředstavoval skutečnou hrozbu.

Stejně hodnotily situaci v Tunisu i zprávy francouzských tajných služeb, které díky úniku zveřejnil deník Le Monde. Podle nich francouzské zpravodajské služby projevují "opatrný optimizmus" ohledně radikálního islámu v Tunisu.

Významné ekonomické vazby na Francii má i NIger, kde v únoru 2010 vojenská junta svrhla Mamadou Tandjau.

Mamadou Tandja na konci roku 2009 chystal referendum, které by mu umožnilo sloužit třetí volební období jako prezident. Podle junty se pokusil porušit ústavu a nechal se zkorumpovat francouzskou státní společností Areva, které udělil těžební koncese na uran.

Uran tvoří 70 procent celkového vývozu Nigeru. Areva je největším investorem v zemi.

Podobně mohla francouzská hospodářská a vojenská přítomnost v Pobřeží slonoviny ovlivnit chování Francie vůči prezidentu Laurentu Gbagboovi, který podle mezinárodních pozorovatelů prohrál volby v loňském roce.

Hospodářství Pobřeží slonoviny kontroluje nějakých sedm set francouzských společností, od lukrativního pěstování a vývozu kakaa, až po infrastrukturu a telekomunikace. Podle ofifciálních údajů francouzské firmy platí polovinu všech daní vybraných v celé zemi.

Laurent Gbagbo se ujal úřadu koncem roku 2000 po nedemokratických volbách a je zodpovědný za nejhorší nepokoje v historii této západoafrické země. Do ústavy začlenil rasistický koncept "ivoirité" (obtížně přeložitelný francouzský jazykový nesmysl - něco jako "slonovinovost" - výraz označující pomyslnou národní příslušnost obyvatel Pobřeží slonoviny, pozn. ed.), jehož principy porušují občanská práva stovek tisíc imigrantů žijících v zemi již po generace.

Za to, že nebyl dost "ivoirité", byl z místní politiky vyloučen také hlavní představitel opozice, Alassane Ouattara, který se podle mezinárodních pozorovatelů stal vítězem prezidentských voleb vloni v listopadu.

Od roku 2002 je Pobřeží slonoviny prakticky rozdělené na dva útvary. Ozbrojení rebelové ovládají sever země, zatímco jihozápad s hlavním městem Yamoussoukro a největším městem v zemi Abidjanem kontroluje Gbagbo.

Mírové jednotky OSN pod francouzským velením zajišťovaly rozdělení země, ochranu území samozvaného prezidenta na jihozápadě a křehké příměří mezi vládou a povstalci. 

Ovšem volby plánované na rok 2005 byly opakovaně odloženy a Gbagbo tak mohl nerušeně vládnout dál. Zajímavé je, že od vypuknutí občanské války francouzské korporace investovaly v zemi 270 miliard Eur, což dokazuje, že lokální nestabilita není businessu na překážku.

Není divu, že Laurent Gbagbo není připraven přijmout volební porážku. Pobouření, které v zahraničí vyvolal svým setrváváním v úřadě prezidenta, je možná hlasité a rozhořčené, ale francouzská vojenská a ekonomická podpora je účinnější.

Rádio NP

Samota a sekaná