Ano, bojoval jsem ve virtuální realitě s draky, velikými jako osmnáctikolový náklaďák, ale k těm nejuhrančivějším zážitkům z digitálního vesmíru patří návštěva neexistující středověké hospody. Řeč je o verzi slavné počítačové hry Skyrim, přebudované pro virtuální realitu. Zatímco když hraje člověk tuto fantasy plnou cizokrajných ras a létajících draků na televizní obrazovce (nebo na monitoru počítače), sleduje celý ten fantastický svět přece jen jaksi z povzdálí – ovšem jakmile si nasadíte na hlavu headset pro virtuální realitu, náhle je svět Skyrimu všude kolem vás; doslova na dosah ruky (případně meče, který v té ruce třímáte). A stejně jako je ve virtuální realitě unikátní prožitek, ohýbající váš mozek k přesvědčení, že ta fantasmagorie v plném zorném úhlu je skutečný svět, tak jsou unikátní vzpomínky na ni; nejsou to vzpomínky na děj v televizi, ale na osobní prožitek.
Skyrim není zdaleka první virtuální knajpa, s níž se digitálním větrem ostřílený hráč počítačových her kdy setká; patří však k těm, v nichž instinktivně stráví nejvíce času. Zakvedláme-li vařečkou v mozkové kaši vzpomínek, vybaví se nám virtuální hospody sice o poznání méně dokonalé, ovšem neméně živé, než je tato. Co takhle hra The Secret of Monkey Island a její pirátská špeluňka
Scumm Bar, která vás uvítá pirátem houpajícím se na lustru nad šenkem? Případně The Prost Bar ve Falloutu 4 nebo The Blue Casket ve hře Grim Fandango, kde se předčítá poezie.
Z reality do reality
To vše jsou však virtuální hospody, v nichž i osazenstvo – až na hráče – je virtuální. Ta pravá legrace začíná ve virtuálních hospodách, v nichž se setkává vícero hráčů. Zcela reálné jsou dodnes mé vzpomínky na irský bar (jména již zapomenutého), který jsem navštěvoval ve virtuálním vesmíru hry Second Life, a útulný Rompa Bar, kam jsem chodíval s kamarády ve hře Anarchy Online. Kamarádi to byli z celé Evropy – a když jsme se nějakou dobu poté, co jsme hru hráli, setkali ve Velké Británii skutečně naživo, bylo to, jako bychom jen přešli z jednoho podniku o dveře dál. Tak mocná dokáže být virtuální hospoda, když u jejích virtuálních stolů sedíte se skutečnými lidmi. Své by o tom mohli vyprávět (a vyprávějí) také hráči on-linové multiplayerové hry World of Warcraft, v níž jsou taverny pro hráče na denním i nočním pořádku – a dodejme, že proslulou muziku, která se v ní hraje, dnes znají už i hráči Warcraftem jinak netknutí.
Svět v bojovné fantasy je tvrdým místem pro život – a virtuální hospoda bývá jedinou příležitostí vydechnout si, aniž by člověk musel opouštět hru
Místo, kde se ve hře odpočívá
Není to ale zprvu zvláštní nápad, vybudovat ve hře hospodu? Inu, ne, pokud chápeme „hru“ i s celou její mytologickou nadstavbou coby budování reálného prožitku světa. V klasických arkádových hrách, kde běží panáček zleva doprava a střílí z bambitky po všem, co se hýbe, by taková virtuální hospoda ještě těžko nalezla své místo. Ale ve chvíli, kdy se začali hráči opájet celými virtuálními vesmíry, začal být kýžený i prožitek hospodské „neakce“. Ať dnes potkáte kohokoli, kdo hraje sérii her s titulem The Witcher, vycházejících z knižního Zaklínače, připravte se na sáhodlouhé monology, se slzou v oku popisující tamní virtuální hospody. Svět v bojovné fantasy je tvrdým místem pro život – a virtuální hospoda bývá jedinou příležitostí vydechnout si, aniž by člověk musel opouštět hru. Stále tak tedy hraje, i když v tu chvíli zrovna nehraje – je ovšem přítomen, a nereálný svět na něj působí o to reálněji.
Virtuální posezení
Právě pro ono virtuální posezení jsem navštěvoval on-linovku Anarchy Online ještě dlouho poté, co jsem ji už přestal hrát. Nechodil jsem tam střílet roboty, ale posedět pod virtuálním stromem, kterému jsme s kamarády říkali BFT (Big F****** Tree). Nemám tušení, nakolik se taková parta hráčů vyplatí provozovatelům herního serveru, ale jedno vím jistě – virtuální hospody, do nichž se chodí do her jen tak zevlit, jsou na rozdíl od hlavních dějových linií fantastických příběhů středobodem spočinutí, který ponejvíce hráče vtáhne do hry. Možná i proto, že se v něm nedá prohrát.
