Když se řekne kolektivní dům, vybaví se mi litvínovský koldům pro 1400 lidí nebo o něco menší zlínský koldům. Tedy stavby, které měly nějakou společenskou ambici, ale dnes je jasné, že jí nedosáhly. Koldomy u nás bývají spojovány s naivitou období komunismu, ale myšlenka kolektivního bydlení u nás je určitě ještě starší.
To je pravda. On to nebyl nikde, ani v českých zemích, nikdy primárně komunistický projekt. Byl to spíše levicový projekt. A vždy byl spíše elitářský, nutno dodat. Projekty kolektivních domů vytvářely intelektuální elity, které měly představu, že dělnická třída bude ochotna bydlet nějakým kolektivním způsobem. Nebo to byla elita, která byla ochotna si to zkoušet sama na sobě. U nás to začalo počátkem 20. století, kdy ovlivněn úvahami americké feministky Charlotte Gilmanové se tématu chopil Masaryk a přednášel o něm v Brně v roce 1905. A to téma dost výrazně rezonovalo. Byla to představa kolektivního, ale poměrně komfortního bydlení. Domácí práce, které běžně obstarávaly ženy v domácnosti nebo služky, budou přeneseny na profesionální školený personál, a žena tak bude emancipována. Cílem bylo vtáhnout do tohoto experimentu střední třídu, měšťanstvo, moc se neuvažovalo o tom, že by to bylo přístupné nebo atraktivní pro dělníky. To byla první fáze, ještě před první světovou válkou. A pak jsou tu ve vývoji českého přemýšlení o kolektivním bydlení spíše samostatné epizody, téma se opět vynořuje a často bez vědomí nebo s přehlížením toho, co se dělo předtím.
Kolegyně zpovídala pamětníky a první generace si život v koldomech skutečně velmi pochvalovala. Je třeba dodat, že v té době byli dětmi.
Je známo, že kolektivním bydlením byl ve 30. letech velmi zaujat Karel Teige, který v tom viděl možnost, jak realizovat část myšlenek sovětské bolševické revoluce.
On měl obrovský přehled o dobovém dění a inspiroval se jak západní Evropou, tak i Sovětským svazem. A přišel s uceleným teoretickým programem kolektivních domů. Ty měly být pro dělnickou třídu a měly posilovat soudržnost té dělnické třídy.
Teige žil v trochu paralelním světě, na základě nějakých sociologických indicií si vybudoval představu o dělnické třídě jakožto o mužích a ženách, kteří do značné míry nežijí rodinným životem. Trochu to v některých tehdejších sociologických výzkumech nachází opodstatnění, skutečně mezi dělnickou třídou soužití před svatbou bylo nejvyšší, rozvodovost největší, ale jinak vzory života byly mezi dělníky poměrně konzervativní, takže by to pro ně bylo velké překvapení, kdyby se dostali do takového Teigeho domu. On se nakonec žádný marxistický dům v Československu nepostavil, ale kdyby se do něj ti dělníci nastěhovali, asi by se s takovým životním stylem těžce smiřovali.
Koncem 40. let přicházejí první stavby pompézních kolektivních domů, v Litvínově, ve Zlíně. Ačkoliv si je my dodnes pamatujeme jako neúspěšné sociální experimenty, ty první roky pro nájemníky musely být zajímavé. Jak tam tehdy ti nově nastěhovaní lidé žili?
Kolegyně Lenka Kužvartová zpovídala pamětníky prvních let života v Litvínově a první generace si život v koldomech skutečně velmi pochvalovala. Je třeba k tomu dodat, že mnozí s nich jsou lidé, kteří byli v té době dětmi, takže na to vzpomínají mimořádně dobře jako na takové chrámy, kde měli spoustu kamarádů, a že to fungovalo jako kolektiv. Na druhé straně na konci 50. let proběhly sociologické výzkumy, které dokázaly opak, než co vypovídají pamětníci. Tehdejší výzkumy se zaměřily na provoz obou domů a ukázalo se, že například společné stravovací provozy nejsou ani zdaleka tak využívané, jak bylo plánováno, některé dokonce vůbec.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
