NP č.467 > FejetonKurz psavého psaníJan Stern

– Pane Sterne, vás bychom opravdu rádi měli v našem týmu. Víte, v našich Kurzech tvůrčího psaní se snažíme naučit naše frekventanty odemykat tu pokladnici kreativity v sobě

 

A vy ten klíč máte.

– Sem rád, že mluvíte o pokladnici. Kolik za to pindání vlastně je?

– Promiňte?

– No kolik jako dostanu, za to „učení“.

– Honorář je solidní, nemusíte mít strach.

– No z toho jsem právě vždycky strach měl. Že je solidní.

– Jak to myslíte?

– No nic ve zlym, doktore, já to samozřejmě beru, dyť takovejhle šolich hledám už roky!

– Šolich?

– Hele, a co tam třeba učíte?

– Já na svých kurzech třeba zapnu televizi. Záběr z demonstrace. Náhle je detail na ženu v první řadě. Já to zastavím, ukáži na tu ženu a studenti o ní musejí napsat povídku.

– To jim to dost usnadňujete, ne?

– Jak to?

– No já bych vyndal první věc ze šuplíku a řek bych, že je to vo tý bábě z televize.

– Proč byste to dělal?

– Abych to měl z krku, ne?

– Ale to byste se nijak nerozvinul, sám sobě byste škodil. Velmi oblíbené cvičení také je, když pošleme žáky za bezdomovci. Musejí s nimi pohovořit, vyslechnout je a pak napsat povídku o jejich životním osudu.

– To znám, na žurnalistice jsem dostal za reportáž o bezdomovci zápočet.

– A jak dlouho jste si s ním povídal?

– S žádnym sem si nikdy nepovídal, prosimvás. Bezďáckou story si snad ještě dokážu vycucat z palce, ne?!

– Ale ten živý člověk vám v tom přeci musí chybět, to musí být cítit!

– Ale no tak, doktore, vzpamatujte se, živý lidí nám jenom kazej dobrý nápady. Reportáže dycinky na kanapi, doktore, to je novinářská zásada.

– Ten váš drsný novinářský humor… Člověku to chvilku trvá, než mu přivykne, řeknu vám… Ale nemyslete si, někdy studenty pěkně překvapím. Včera jsem třeba přinesl encyklopedii, zabodl do ní nůž a na té náhodné stránce stejnou náhodou vybral heslo. A oni o něm museli napsat povídku. Pro vás by to jistě byla hračka, ale někteří frekventanti se řádně zapotili. Heslo bylo totiž „ferrokyanid draselný“.

– To si pište, že by to byla hračka, napsal bych povídku o blbovi, co píchá do slovníku a chce napsat nesmysl o nesmyslu. Za solidní honorář (hurónský smích).

– Někdy vám úplně nerozumím, kolego.

– Hele, sou tam ňáký mladý holky?

– Dívek je mezi studenty většina.

– Vida, vida (olizuji si rty).

– Řekněte mi, humor je přeci těžká disciplína, kam vlastně chodíte na ty své nápady? Pro ty své legendární fejetónky. – Kradu je.

– Ne, vážně, kolego.

– No vážně. V humoru se jenom krade. Vtip nejde vymyslet, všechny už sou vymyšlený. Když ste originální, je to zaručeně blbý a nikdo se smát nebude. Když to poctivě ukradnete, lidi poznaj, že se maj smát.

– Vy šibale, člověk by vám na to málem skočil. Vždyť třeba ten váš fejeton, jak vaše žena cvičí v posilovně. To je přeci přímo ze života!

– To je z Kristýny. Já sem svobodnej.

– Z Kristýny? – New Adventures of Old Christine. To je americkej sitcom. Já kradu hlavně z americkejch sitcomů, protože je dělaj profíci, co už vědí, vo co de.

– Kreativci.

– To nevim, voni to taky kradou. Ze Šou Johnnyho Carsona z 50. let. Všechny fóry v americký tývý jsou vod Carsona, to se ví.

– Toho neznám.

– To je jedno. Von to všechno ukrad ze sbírky židovskej fórů, co vyšla roku 1910 na East Side.

– Pane Sterne, nechte toho. Přeci mi nechcete říct, že jste nikdy neměl žádnej vlastní tvůrčí nápad?

– Mějte rozum, doktore, kde bych je měl furt brát? Pětadvacet fejetonů ročně, sedum let v kuse!

– Poslyšte, kolego, bojím se, že se asi na spolupráci nedomluvíme.

– Ale neblázněte, tohle je jenom mezi náma, samozřejmě, já se nějaký ty vejšplechty o kreativních potenciálech naučim. Já to dám, doktore! Nikdo nic nepozná!

– Ne, ne, toto nepůjde.

– No, škoda, no. Byla by to supr ulejvka.

– Pane, vrchní, zaplatím.

– Takhle z toho vytěžim jen jeden blbej fejeton.


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA