I tito lidé si zaslouží úctu, řekl Miloš Zeman – a má pravdu. Jenže pravdu mají i ostatní hlavy států Evropské unie, které se do Číny nehrnou. Tamní režim totiž přes všechny změny od tuhého maoismu stále představuje diktaturu, která navíc povzbuzuje nacionalismus a stává se hrozbou různým zemím ve svém okolí. Má vyjádření úcty dávným mr tvým vést k podpoře země, která dnes eskaluje napětí ve svém regionu? A jedná se skutečně o vyjádření úcty, když Zeman ani nezastírá, že cílem je pro něj podpora obchodu? Nebo jsou ti mrtví, jimž se domněle vzdává úcta, pouze používáni?
Měli bychom si klást i další otázky. Patří skutečně připomínka druhé světové války státníkům a vojenským přehlídkám? Má tímto poučením být připravenost států bojovat zase znovu, až jim údajné státní zájmy a rozhodnutí politiků zavelí? Anebo je nejdůležitější lekcí, kterou nám druhá světová válka dala, především to, že státy se mohou utrhnout ze řetězu a vraždit civilní obyvatelstvo – a že k jeho utrpení výrazně přispívá, pokud státy, které mají tu možnost, odmítnou pomoci uprchlíkům? Možná že spíš než slavné dny kapitulací a posledních bitev by se dnes měla připomínat konference v Evianu, na níž se v červenci 1938 zástupci západních zemí nedokázali shodnout na přijímání židovských uprchlíků z nacistického Německa, ba ani na rezoluci, která by nacistické chování k Židům odsoudila.
Kdyby chtěl prezident Zeman skutečně připomenout nějaké důležité poučení z druhé světové války, třeba by změnil způsob, jakým mluví o dnešních válečných uprchlících.
