NP č.435 > Kultura | LiteraturaMéně je někdy méněMichaela Horynová

Olga Tokarczuková se zatím nejistě zabydluje v jiných žánrech.

Po několika románech polské prozaičky Olgy Tokarczukové přichází vydavatelství Host s jejím Okamžikem medvěda, souborem článků, fejetonů a dalších příležitostných textů, reprezentujících autorčinu osobní filozofii. Od prvních stránek je jasné, na jakém pólu myšlenkového spektra se Tokarczuková hodlá pohybovat - můžeme ho nazvat ekologickým, levicovým, feministickým, liberálním. Ať už ale její přesvědčení vychází odkudkoli, nepřestává nás upozorňovat na to, že právě věčné škatulkování do všemožných kategorií je ve skutečnosti to jediné, vůči čemu se vymezuje. Tokarczuková ve svých imaginativních textech vždy nechává otevřené pole pro čtenářovu vlastní představivost a interpretaci, pohrává si s narážkami, aluzemi a nedořečeností. To, co osvobodilo její prozaickou tvorbu, působí ovšem v té esejistické polovičatě.

 

TO I TOHLE

 

Tokarczuková ve svých textech bere útokem nešvary západní kultury, kritizuje tristní zacházení se zvířaty, autoritářské chování církve nebo monopol vědy na pravdu. Na základě vlastních zkušeností s jinými kulturami - skrze jejich jazyk, dějiny a zvyky - hledá vzájemné průniky i rozdíly v chápání světa, které každému člověku nasazují brýle myšlenkových stereotypů. A právě stránky, na kterých se Tokarczuková pouští do „vážnějšího“ filozofování, jsou slabšími momenty knihy. Byť její myšlenky nejsou nezajímavé, jednotlivé texty bohužel trpí příliš nedůsledným zpracováním. Autorka jakoby nevydržela nepřihodit do hrnce vždy ještě některé to jméno, odkaz nebo aluzi, a tak vaří až příliš hustý eintopf, ve kterém zahlédneme tu hermetismus, tu psychoanalýzu, odkaz k historické události nebo citát slavného spisovatele. Hlubší provázanost jednotlivých úvah nám však uniká. Tok myšlenek se valí, ale Tokarczuková do rozbouřené řeky nahazuje prut bez návnady. Nejmarkantněji se pnutí k plýtvání odkazy a jmény projevuje v kapitole s vyprávěním autorčiny osobní čtenářské zkušenosti. Zde se to jen hemží Kafkou, Dostojevským, Borgesem, Eliotem, Mannem... Čtenář ovšem záhy přestává oceňovat Tokarczukové lakonický styl a raději by si poslechl, čím přesně ji ten který autor zaujal, jak ji daný směr ovlivnil nebo v jakém smyslu odkazuje k nějaké tradici.

 

SPODNÍ PROUDY

 

Úspěch románů Tokarczukové (například knih Pravěk a jiné časy nebo Denní dům, noční dům) stojí na jejím nadání pohrávat si s detaily, tajemstvím a zvláštními proměnami nálad. Pro svůj imaginativní styl byla kritikou dokonce připodobňovaná k otci žánru Marquézovi. V jejích knihách se docela překvapivě a přitom nenásilně spojuje nadpřirozené a skutečné, historie se téměř mimoděk zrcadlí v textech ze současnosti.

 

Co se týče její esejistické tvorby, i tady je autorka nejsilnější v místech, kde uplatňuje svůj „imaginativní“ talent. V Okamžiku medvěda čtenáře také zaujmou pasáže vycházející z bedlivého pozorování spisovatelčina nejbližšího okolí, například v povedeném vyprávění o řece Odře. Snad v rezignaci na intelektuální vyznění textu náhle začíná používat téměř básnický jazyk: „Nádherné klenutí leknínů a kosatců, očka lesknoucích se kaluží v rámu z rákosí, zázrak ptačích vajec nakladených v rafinovaných hnízdech.“ V této scenérii se pohybuje malé dítě, autorka sama, pozorující řeku ve všech jejích proměnách. Je to najednou jednoduché, působivé a nějak vypovídající samo o sobě.

 

Kritický hlas na účet knihy Okamžik medvěda nemá vyznít v tom smyslu, že by bylo lépe, aby se Tokarczuková dál držela svého románového kopyta a nepouštěla se do dalších experimentů. Je spíše vybídnutím k tomu, aby se soustředěněji pohybovala v nově zabydlovaných žánrech. I když se dnes jejich hranice neustále umazávají, pořád jsou ještě rozpoznatelné.


Okamžik medvěda, Olga Tokarczuková, přeložil Petr Vidlák, Host, 198 stran


autor / Michaela Horynová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA