NP č.391 > FejetonHolky, kluci a ČíňaniJan Stern

Občas mi čtenáři píší, abych zase něco napsal o mužích a ženách, že prý mi to jde a že člověk už dnes málokde narazí na starou dobrou šovinisticko- misogynskou nekorektnost.

 

Jenže já toho o ženách vlastně moc nevím. Snad jen jedna taková drobnost se mi noří v mysli. Četl jsem před časem, že britský deník Daily Mail dělal reportáž z čínské ženské věznice. Mapovala poslední chvilky trestankyň před jejich popravou. Jednu větu z té reportáže jsem si zapamatoval setsakra dobře, je to jedna z těch, co se do člověka zapíší navždy: „Ming se rozhodovala, zda si na popraviště vezme bílé nebo černé tričko. Nakonec se rozhodla pro černé, v bílém by prý vypadala tlustá.“

No a to je tak nějak všechno, co vím o ženách. Nevím, jestli je to hodně, ale občas mi přijde, že málo to také není.

Ani o mužích toho kupodivu nevím příliš, ačkoli jeden exemplář mám možnost soustavně pozorovat od svého narození. Ale často sám sebe spíše zmatu. Vlastně bych dokázal o mužích říci asi jen tolik: Měl jsem kolegu, který na rozdíl ode mne pravidelně chodil do naší závodní jídelny, takže ho lze považovat za opravdu odvážného. Pohled na něj, když se vracel, mne občas vyvedl z míry. Jednou se třeba připotácel dosti ztěžka, sotva funěl. Povídám mu: „Jeníku, co je?“ A on: „Ále, dneska byly knedle, pět mi jich naložili! Já jsem nacpanej jak tramvaj vo spartakiádě.“ A já povídám: „Když je ti z toho špatně, tak proč jsi nenechal, vždyť si nemusel sníst všechny knedlíky, to není povinnost.“ On se na mě v tu chvíli podíval jako na návštěvníka z Alfa Centauri a s takovou zvláštní bezbranností zkříženou s jakousi pýchou mi vysvětlil: „To ne, já vždycky sním všechno!“

No, a to je asi tak všechno, co vím o mužích. A protože mi ještě pár volných řádků zbylo a všechna dostupná pohlaví jsme probrali, řekněme si ještě něco málo o Číňanech, když už jsme nahlédli do té jejich věznice. Míním teď Číňany naše, jimž trest smrti nehrozí, ani kdyby prodávali trička, po nichž se tloustne. O těchhle Číňanech vím také jen jednu věc, ale možná není od věci ji vyslovit: Na sídlišti v Bohnicích je obchodní středisko, kterému se v časech, kdy jsme ještě měli rádi Poláky (ačkoli na takovou dobu si osobně nepamatuji), dostalo jméno Krakov. Asi před dvěma lety rozhýbala panelové sídliště zpráva, že se Krakov zbourá a postaví se tam velký hypermarket. Všichni prodejci, co tam přežívali, sbalili postupně fidlátka a své krámky vyklidili. Krom Číňanů. Ti se rozhodli, že jejich restaurace s báječným capucinem s roztomilými nerozmíchatelnými hrudkami a jejich obchod s čokoládami, křupkami a levným icetea bude fungovat až do posledního dne. No a nedávno přišla zpráva, že je kríze, že bourání se nekoná a bohničtí si eskalátorů neužijí. A tak tam teď v tom obřím středisku jsou jen ti Číňané, protože ti staří Češi už se vrátit nemohou a noví Češi se bojí si tam obchod pronajmout, kdyby náhodou kríze pominula a bourat se přece jen začalo. No a to je tak nějak všechno, co vím o Číňanech.

No, tak vám nevím, jaké vlastně plyne poučení z té celé historky, ani z těch předchozích, ale protože vše, co vím o fejetonech, je, že jakmile urazíte třetí sociální skupinu, je to ta správná chvíle fejeton ukončit, víc už vám k tomu nepovím. T

ak dobrou chuť, ať vám to sluší za každých okolností a hlavně: nenechte se vycukat!

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA