NP č.389 > FejetonKaždý máme svého KapešeJan Stern

Každý máme své hovado. Teda, abych byl úplně přesný, ne samozřejmě úplně každý. Míním nešťastníky, kteří někdy napsali článek do novin, promluvili do jakéhosi mikrofonu, vydali knížku, nebo se zkrátka nějak projevili.

 

Hovado americké herečky Jodie Foster se jmenovalo John Hinckley a jednoho dne vystřelilo na prezidenta Reagana, aby si ho křehká Jodie všimla. No, asi všimla, ale co z toho hovado mělo, těžko říct, krom toho, že se propracovalo do Forresta Gumpa.

Moje hovado se jmenuje Roman Kapeš a je z Vrchlabí. Jakmile jsem publikoval na internetu první souvislou větu, začal mne pan Kapeš z Vrchlabí zásobovat svými vděky (bylo jich 145), dotazy (těch bylo 12 345) a postřehy (118). Z neznámých důvodů mne pan Kapeš seznámil s nejroztodivnějšími detaily svého života. Cituji:

„Jak je to s onanií? Je zdravá? V osmadvaceti asi moc ne, že. Asi zřejmě až moc často prožívám denní snění a vlastně nevědomí má u mě v tu chvíli navrch a dá se říct, že to svoje tělo neovládám, dělá si, co chce, neumí nechat stavidla krve, vtékající do mého penisu, dole, a ten pak prostě trochu postává. Faktem je, že tohle se mi spustilo před šesti lety, kdy jsem se jednou hodně opil wiskou a do toho zakouřil asi dost silnou marihuanu, a pak na diskotéce, když jsem se zahleděl na jednu slečnu, prožil mystický zážitek (asi se mi reálně vylarvil nějakej blok z dětství). Jednoduše, jako bych vnímal, že rozumím každičké molekule světa, přesněji se mi postavil a asi se mě pohledy lidí dotkly. Z hlediska biologického, psychosomatického a sociálního je to (víc než šest let) fakt hrozný a vyčerpávající a i sociálně izolační.“

Ujistil jsem pana Kapeše, že onanie je činnost – mohu-li soudit – poměrně příjemná, že mu jeho snadné prokrvování poměrně závidím, a doufal, že to postačí k zastavení pozoruhodných sdělení. Želbohu nestačilo.

Ono mi ani tak nejde o onanování, jako o efekt, který se po onanování zvětšuje – tedy o to, že mi penis postává, kdy nechci, vlastně skoro pořád. Lidé na mě často pískají a mají na mě poznámky, a to je nepříjemné, i když možná pro můj vývoj nutné,“ sdělil mi záhy.

To už mě začalo trochu děsit, vývoje jsem se u pana Kapeše hrozil ze všeho nejvíc. A také dalších mailů. Ty psal dál a dál. O Jaromíru Nohavicovi. O dr. Houseovi. O spermiích. O všem. Bohužel i o sobě.

„Před šesti týdny mě začalo čas od času tikat levé oko (když jsem pšiknul, když jsem se bouchnul do hlavy, ale i v jiných situacích). Po přečtení vaší knížky se mi tik skoro ztrácí. Vy vůbec rozumíte zejména naší mladé generaci.“

To už jsem začal mít vážné obavy i o celou mladou generaci. Brzy přibily noční můry o tragické úrovni krkonošského vysokého školství. „Mě vaše články zaujaly tak v roce 2005, kdy jsem studoval peďák a pak mě vyhodili. A vidíte, ta škola je mi dneska zaměstnáním, ač jsem se na univerzitě nedoučil.“

Pan Kapeš neochaboval. Začal si kvůli mně dokonce kupovat Nový Prostor. Časem se mu celé osazenstvo redakce začalo jevit jako důvěrně známé.

„Četl jsem fejeton, co napsala Martina Křížková. Ona je má spolužačka ze základky, co jsem byl do ní zamilovaný. No jo, ale ona se už před lety vdala za spolužáka Hájka – že by si nechala dívčí jméno a začala z manželské nudy psát fejetony? Každopádně ji ode mě pozdravujte,“ napsal pan Kapeš z Vrchlabí a dodal, že čte Trockého, rád hladí kočky a je fixovaný na matku.

Po čase začaly chodit maily tohoto typu: „Čest práci soudruhu, můžu vám tykat? Čest, soudruh Kapeš.“

Ano, nebylo pochyb, už i levice byla v troskách. To už pan Kapeš vedl mou fanouškovskou skupinu na Facebooku, obeslal všechny redakce v zemi dopisy, v nichž žádal, aby mne zaměstnaly, natočil pro mne reklamní klip na Youtube, psal totální kraviny do mého hesla na Wikipedii... Mé pocity začaly být poněkud svíravé. Konečně jsem pochopil, jak to mají celebrity těžké. Kolik Kapešů asi kolem nich krouží! Mně stačila k nepohodlnému posezu i tato jediná osina v oblasti konečníku. Přišly i první výhrůžky: prý přeloží mé texty do angličtiny. Začala mne polévat hrůza. U pana Kapeše naštěstí vyrašila jistá nespokojenost s mým pohledem na holotropní dýchání a šamanismus, takže k překladu nedošlo. Dostavily se první dobře míněné rady („Zkuste vzít cit do hrsti!“). Díkybohu přišel zásadní obrat. „Udělal jsi chybu. Čím jsem si jist, že to do smrti nepochopíš, ty anální hovňousi.“

Chápete to? Proč to jelito radši nestojí s brokovnicí před Strakovkou?!

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Apokalypsa model 2012 / Alexandr Budka > NP č.389 > Pošli to dál Počátek roku je vždy spojen s výhledy a prognózami analytiků a ovšem i předpověďmi a horoskopy nejrůznějších mudrců a duchovních zasvěcenců. Obvykle bývají náležitě vágní a přiměřeně optimistické nebo alespoň útěšné, vždyť kdo by chtěl hned na začátku roku slyšet špatné zprávy.   číst dále Dějiny mobilů / Tomáš Havlín > NP č.389 > Dějiny přítomnosti Blíží se doba, kdy snad každý člověk na planetě Zemi bude mít svůj mobilní telefon. Jaké jsou dějiny vynálezu, jenž nám sliboval přinést svobodu?   číst dále Občanská společnost i v králíkárnách / Andrea Novotná > NP č.389 > Pošli to dál Nedávno vydaná kniha novináře Jaroslava Kmenty Superguru Bárta neříká mnoho nového o korupčních kauzách Věcí veřejných, které se tomuto novináři a několika dalším podařilo usvědčit z toho, že jsou v podstatě politickou divizí bezpečnostní služby ABL. Nevyvrací ani pochyby nad tím, zda tato odhalení podivně nehrála do karet o nic méně prohnilejším politikům ODS. Přesto přináší jednu cennou připomínku.   číst dále Muž v plamenech / Rad Bandit > NP č.389 > Téma čísla Černá Skála je neobyčejné město. Od roku 1991 vyrůstá uprostřed Nevadské pouště a po týdnu opět mizí beze stopy. Letos se sjelo na věhlasný festival Burning Man na padesát tisíc lidí.   číst dále

Nejčtenější články autora

Teorie vyhnaného psa / Jan Stern > NP č.523 > Fejeton Existuje takový starý příběh z Pobřeží slonoviny. Místní král Ahoussi se tam jednoho dne dostal do jakési „krize legitimity“. Najednou jeho poddaným přestalo být jasné, proč by ho vlastně měli poslouchat. Ahoussi však znal tajemství moci, a tak jednoho dne vyhlásil přísný zákaz přítomnosti psů ve vesnicích. číst dále Češi? OK. / Jan Stern > NP č.494 > Fejeton Víte, co je nejčeštější z českých příběhů? Praotec líný vylézt na pořádný kopec? Ale kdeže. Přemysl zanechávající poctivé práce s pluhem ve prospěch politiky? Ne, ne. Babička na Starým Bělidle, co by pro pírko přes plot skočila a paní kněžně (co asi odložila Barunku) se až po pás poklonila? Samá voda. České to všechno snad je, ale nejčeštější nikoli. Ani zdaleka. číst dále Já, legenda / Jan Stern > NP č.493 > Fejeton Zabloudil jsem jednoho dne na šou „motivačního řečníka“. A polekal mě hned na začátku, když zvolal: „Budoucnost máte ve vlastních rukou!“ Naštěstí vím, že se motivátor i ti páni v kravatách, co skandovali, že ji tam fakt mají, spletli. A to flagrantně. Jediné, co máme ve vlastních rukou, je samozřejmě – minulost. číst dále Per aspera ad astra / Jan Stern > NP č.490 > Fejeton Za mého dětství bylo oblíbenou kratochvílí děvčat vedení takzvaného památníčku. Asi víte, o co šlo: o takovou knížečku s prázdnými listy, kterou vám děvče dalo a vy jste mu tam měli něco napsat nebo namalovat „na památku“. Potíž byla, že jsem nikdy jaksi nepochopil tu základní poetiku žánru. Co se čeká? Kde jsou meze? Kdo jsou klasici? Já v tom naprosto plaval. V Rozumu do kapsy o tom nic nepsali a dokonce ani v Pionýrské stezce nenavedli mne na správnou stezku. A tak jsem to bral tak nějak od srdce – základ všech katastrof světa.   číst dále
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů