NP č.389 > FejetonKaždý máme svého KapešeJan Stern

Každý máme své hovado. Teda, abych byl úplně přesný, ne samozřejmě úplně každý. Míním nešťastníky, kteří někdy napsali článek do novin, promluvili do jakéhosi mikrofonu, vydali knížku, nebo se zkrátka nějak projevili.

 

Hovado americké herečky Jodie Foster se jmenovalo John Hinckley a jednoho dne vystřelilo na prezidenta Reagana, aby si ho křehká Jodie všimla. No, asi všimla, ale co z toho hovado mělo, těžko říct, krom toho, že se propracovalo do Forresta Gumpa.

Moje hovado se jmenuje Roman Kapeš a je z Vrchlabí. Jakmile jsem publikoval na internetu první souvislou větu, začal mne pan Kapeš z Vrchlabí zásobovat svými vděky (bylo jich 145), dotazy (těch bylo 12 345) a postřehy (118). Z neznámých důvodů mne pan Kapeš seznámil s nejroztodivnějšími detaily svého života. Cituji:

„Jak je to s onanií? Je zdravá? V osmadvaceti asi moc ne, že. Asi zřejmě až moc často prožívám denní snění a vlastně nevědomí má u mě v tu chvíli navrch a dá se říct, že to svoje tělo neovládám, dělá si, co chce, neumí nechat stavidla krve, vtékající do mého penisu, dole, a ten pak prostě trochu postává. Faktem je, že tohle se mi spustilo před šesti lety, kdy jsem se jednou hodně opil wiskou a do toho zakouřil asi dost silnou marihuanu, a pak na diskotéce, když jsem se zahleděl na jednu slečnu, prožil mystický zážitek (asi se mi reálně vylarvil nějakej blok z dětství). Jednoduše, jako bych vnímal, že rozumím každičké molekule světa, přesněji se mi postavil a asi se mě pohledy lidí dotkly. Z hlediska biologického, psychosomatického a sociálního je to (víc než šest let) fakt hrozný a vyčerpávající a i sociálně izolační.“

Ujistil jsem pana Kapeše, že onanie je činnost – mohu-li soudit – poměrně příjemná, že mu jeho snadné prokrvování poměrně závidím, a doufal, že to postačí k zastavení pozoruhodných sdělení. Želbohu nestačilo.

Ono mi ani tak nejde o onanování, jako o efekt, který se po onanování zvětšuje – tedy o to, že mi penis postává, kdy nechci, vlastně skoro pořád. Lidé na mě často pískají a mají na mě poznámky, a to je nepříjemné, i když možná pro můj vývoj nutné,“ sdělil mi záhy.

To už mě začalo trochu děsit, vývoje jsem se u pana Kapeše hrozil ze všeho nejvíc. A také dalších mailů. Ty psal dál a dál. O Jaromíru Nohavicovi. O dr. Houseovi. O spermiích. O všem. Bohužel i o sobě.

„Před šesti týdny mě začalo čas od času tikat levé oko (když jsem pšiknul, když jsem se bouchnul do hlavy, ale i v jiných situacích). Po přečtení vaší knížky se mi tik skoro ztrácí. Vy vůbec rozumíte zejména naší mladé generaci.“

To už jsem začal mít vážné obavy i o celou mladou generaci. Brzy přibily noční můry o tragické úrovni krkonošského vysokého školství. „Mě vaše články zaujaly tak v roce 2005, kdy jsem studoval peďák a pak mě vyhodili. A vidíte, ta škola je mi dneska zaměstnáním, ač jsem se na univerzitě nedoučil.“

Pan Kapeš neochaboval. Začal si kvůli mně dokonce kupovat Nový Prostor. Časem se mu celé osazenstvo redakce začalo jevit jako důvěrně známé.

„Četl jsem fejeton, co napsala Martina Křížková. Ona je má spolužačka ze základky, co jsem byl do ní zamilovaný. No jo, ale ona se už před lety vdala za spolužáka Hájka – že by si nechala dívčí jméno a začala z manželské nudy psát fejetony? Každopádně ji ode mě pozdravujte,“ napsal pan Kapeš z Vrchlabí a dodal, že čte Trockého, rád hladí kočky a je fixovaný na matku.

Po čase začaly chodit maily tohoto typu: „Čest práci soudruhu, můžu vám tykat? Čest, soudruh Kapeš.“

Ano, nebylo pochyb, už i levice byla v troskách. To už pan Kapeš vedl mou fanouškovskou skupinu na Facebooku, obeslal všechny redakce v zemi dopisy, v nichž žádal, aby mne zaměstnaly, natočil pro mne reklamní klip na Youtube, psal totální kraviny do mého hesla na Wikipedii... Mé pocity začaly být poněkud svíravé. Konečně jsem pochopil, jak to mají celebrity těžké. Kolik Kapešů asi kolem nich krouží! Mně stačila k nepohodlnému posezu i tato jediná osina v oblasti konečníku. Přišly i první výhrůžky: prý přeloží mé texty do angličtiny. Začala mne polévat hrůza. U pana Kapeše naštěstí vyrašila jistá nespokojenost s mým pohledem na holotropní dýchání a šamanismus, takže k překladu nedošlo. Dostavily se první dobře míněné rady („Zkuste vzít cit do hrsti!“). Díkybohu přišel zásadní obrat. „Udělal jsi chybu. Čím jsem si jist, že to do smrti nepochopíš, ty anální hovňousi.“

Chápete to? Proč to jelito radši nestojí s brokovnicí před Strakovkou?!

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA