NP č.387 > FejetonProtekční teploušek, ksichtič a romantická karatistkaJan Stern

Můj život byl v posledních letech dost poklidný, ba snad i nudný. A tak jsem si pořídil televizi. Ta mi okamžitě rozproudila krev v žilách.

 

Vzrušení začalo hned, jak jsem tu zázračnou digitální desku doma zapojil. Zrovna zemřel režisér Otakar Vávra. Bál jsem se, že ve zprávách vyslechnu nějaký ten nudný nekrolog, co mě uspí. Ale kdeže! České televizi rozhodně neujel vlak, její nekrolog spočíval v tom, že jistý pan Špaček, což je prý taky režisér, prohlásil, že Vávra natočil jen jeden dobrý film a všechno ostatní byly lži. Zasvěcený komentář odborníka, patrně absolventa dějin estetiky, mě pak upozornil, že Vávra točil i za fašistů a dokonce i za komunistů (!). Tomu říkám konečně svěží vítr do žánru nekrologů. Tomu říkám veřejnoprávnost. Proč bych měl za svoje prachy poslouchat nějakou vatu, že jo. Už vidím ten báječný veřejnoprávní nekrolog, až natáhne bačkory pan Špaček. „Vlastně nic pořádnýho nenatočil. Za tu jeho sračku zvanou R.E.M. mu dokonce museli dát plyšovýho lva. Pak moh točit leda reklamy na mejdlo s jelenem, což taky zhusta dělal, no ale to víte, protekční teploušek, taťka hradní podržtaška zatlačil a dohodil mu v Český kšeftík s trapárnou o etiketě na večírcích zbohatlíků. Na tom se nakapsovali voba a pak s fotrem natočili propagandistickej humus na podporu radaru, takže prašule se pak už jenom hrnuly, no a von natočil jeden hodně přeceňovanej film vo estébákovi, vo čem taky jinym by se dvacet let po listopadu mělo točit, že jo.“ Hele, já sem pro, takhle se to musí dělat, jakýpak s tim štráchy. Ledva se do mého života vrátila trocha vzrušení, už na mě čekala další dávka. Přivez jí tendleten Polreich. Ten mě teda baví hodně. Já obdivuju hlavně tu jeho mimiku. Už jak k tomu jídlu tak nějak podezřele čuchne, se mi zvedne kufr. Pak se zašklebí, vypoulí oči, vypadá to, že hodí šavli on, a pak řekne: tohle neni špatný. Když mu nesou těstoviny nebo zeleninu, to už se děsím předem, protože to si ublinkne zcela jistě. A pak se mi líbí, že je taky odborník na totalitní režimy. Konkrétně na bolševismus. Bolševismus je pro něj motorest u dálnice, co není postaven ve stylu biedermeier (jako jistý nóbl podnik na Poříčí), nebo síť v rybářské restauraci. Bolševismus naopak není pořádnej steak, ryba připlácnutá na trochu zeleniny, no a pak ještě všech 80 výrobků, které pan Polreich propaguje. V metru mi tudle doporučoval nějakou soukromou vysokou školu, v Intersparu jsem ho žádal o podpis, než mi došlo, že jde o papundlovou figurínu (u mrazáku mě přesvědčovala, že ty hluboko zmražené potraviny tam jsou super čerstvé), pak má taky rád nadnárodní majolku a u Kanzelsbergra odvezli na skládku půltuny Kafkovy Prahy, aby se jim tam před Vánocema vešly všechny kuchařky, který mají Polreicha vyfocenýho na obálce. No uznávám, tohle asi fakt bolševismus neni, to bude nějakej ten – ismus zcela inverzní. Co jsem objevil toho Polreicha, přestal jsem pít kafe, protože kofein už byl v mém životě zbytečný. No ale ono to pokračovalo. Respektive, ono se to stupňovalo. Od té doby, co jsem rozkoukal tu Expozituru, nevím, co přestat pít teď. To, jak ta mladá romantická slečna už deset dílů furt vozí někoho svázanýho v kufru, von jí na konci dílu jakoby uteče, vona ho chytí, zkope a jede se zase dál, vážně dráždí mou nervovou soustavu už trochu nadmíru. Ale zas je hezký, že si s rolí toho Berdycha vzpomněli na Zedníčka, škoda, že se nejmenuje Hamřík, tomu bych říkal kontinuita. Ještěže existuje TV Barrandov! Tam jsem konečně nalezl spočinutí, má hypertenze ustala, chuť k jídlu se vrátila, tik ve tváři zmizel a v noci se již neprobouzím zbrocen studeným potem. Odvážně načesaný Buchvaldek zde řeší, jak sehnat byt pro mladou maminku s dítětem a co dobrého by mohl udělat pro starý Kunštát, odchovanec dětského domova Satoranský vypadá i za těmi tlustými brýlemi ušlechtile, když se pokouší v Hlubočanských strojírnách rozběhnout ten zázračný tkalcovský stroj, Jiřince to vážně sluší, když řeší divokou kauzu s vlašským salátem (ačkoli teda Maciuchová byla za tím pultem o trochu víc sexy), no a v To byl náš hit triumfujou Holky z naší školy. Jo, tady je svět ještě v pořádku. Ačkoli mám pocit, že tuhle větu odněkud znám. Nějak se mi z podvědomí noří znak jakéhosi hypermarketu... Radši si přeci jenom vezmu prášek!

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA