V hospodě, na úřadě i na náměstí, při konverzaci delší i kratší, se do deseti vět od pozdravu a oslovení nenápadně vloudili do řeči „oni“. Brazilci v Čechách.

Začíná to zámlkou, pohledem, který si vás – cizince měří. Pak dojde k prvnímu lehkému vykopnutí, obvykle je to počasí: je nepředvídatelné. Po souhlasném kývnutí následuje vláda: je opravdu na nic a všichni kradou. Když stvrdíte i to, vzduch se zatetelí, vesmír na chvíli znehybní a přijde zkouška největší. Uspějete nebo propadnete, člověk se vám otevře nebo navždy zůstanou jeho ústa zamknuta.

Je jedno jak, hovorem se náhle míhají Brazilci, Hnědočeši, Rudočeši, obvykle s mohutným mrknutím či spikleneckým úsměvem těch, kteří vědí. Není třeba nic moc dodávat. A je to mnohem dál, než že někdo krade nebo nepracuje. Zjevená pravda visí ve vzduchu a čeká na stvrzení. Hodili vám rukavici, pozvali na tenký led. Dovolili vám jít spolu krást jablka, dělat co se nesmí. Jenže my víme, že by se to mělo smět, jen teď nemůžeme nahlas. Důvěra za důvěru. Stvrzovací my. Jste s námi nebo proti nám? Tichá válka je už vyhlášena, jen je třeba zjistit, na čí straně jste.

Bojíte se, že nesouhlas bude znamenat ztrátu informací, vy tu přece máte pracovat a ne někoho přesvědčovat. Kývnete a peklo studu se otevře do tří vteřin. Jenže už jste na jedné lodi. Je to rituál, z kterého mrazí. I když to pořád může být jen ta shoda okolností. A třeba je to neškodné. Nebo ne?

Rádio NP

Prostor pro miminko?