„Plní svoji povinnost, zastávají se zaměstnanců, když jim chtějí snížit platy, tak to chodí všude, ale zdá se mi, že to zatím nemá ten skutečný étos,“ poznamenal exprezident na adresu odborů a mnohým divákům tak přivodil krůpěje potu na čele, způsobené zadumáním, co že tím vlastně myslel. Pro vysvětlení můžeme sáhnout po Aristotelově Rétorice a dozvědět se, že étos označuje jeden ze tří druhů přesvědčování, jenž se nezakladá na racionálním dokazování ani vyvolávání posluchačových emocí, nýbrž na samotné autoritě a věrohodnosti řečníka. Dále pak už sami tušíme, že takovou autoritu nelze založit na pouhých materiálních zájmech (jak by si snad odboráři mohli myslet). Řečník, to musí být pokorný světec, reprezentant idejí a ohlašovatel bytí, jež nás přesahuje.

Nyní alespoň víme, že Václav Havel odborům tuto službu neprokáže. Naopak, už v předchozí části rozhovoru přiznal, že jeho rozum i cit patří programu Nečasovy vlády. „Já bych velmi rád, kdyby tou vládou reforem byla. Přeji to sobě, přeji to jim, přeji to spoluobčanům,“ řekl exprezident, jehož od čirého nadšení zrazuje jen zkušenost s nedostatečným odhodláním předchozích vlád. Co z toho pro nás vyplývá? Až Nečasův kabinet v březnu představí balík reforem, neměli bychom tak snadno propadnout pocitu zoufalství, ani si zmateně klást otázku Qui bono?. Vždyť útěchu i směr nám odteď nabízí nejen odpovědnost vládních ekonomů, ale i pravda a láska nevládních ideologů.

Rádio NP

Na stará kolena