Planeta Eden začala krátce předtím, než se šest dobrovolníků nechalo zavřít na pět set dvacet dní do dřevem obložených kajut makety vesmírné lodi, aby na vlastní kůži pocítili, jak by dlouhý pobyt ve stísněných podmínkách působil na astronauty cestující k Marsu. Jde o náročný experiment, ale všeobecné nadšení pro další dobývání vesmíru nevyvolává. Kurátoři Ivan Adamovič a Tomáš Pospiszyl se vypravili do doby, kdy politici, spisovatelé a výtvarní umělci hýřili optimismem ohledně vědeckotechnického pokroku a nového uspořádaní společnosti. Přestože kurátoři ohraničili sledované období lety 1948 - 1978, těžištěm výstavy učinili padesátá a šedesátá léta. Tehdy se lidé chystali do vesmíru a na počátku šedesátých let se tam vypravili. A dobová propaganda dbala o to, aby se cesty do vesmíru staly předobrazem cest, které brzy podnikneme všichni – ke spravedlivé a rovnostářské společnosti. Bylo osudem těchto vizí, aby v lidech počátku 21. století vyvolávaly, slovy Adamoviče s Pospiszylem: „směs soucitu, pobouření a nostalgie“.

10.000 NEZNÁLKŮ

Planeta Eden je v podstatě muzeum. Je členěna do několika oddílů postihujících, jak se technologický optimismus projevil ve vizuální kultuře – filmu, výtvarném umění, časopisech, knižních ilustracích, hračkách pro děti... Historický kontext zde vytvářejí citace dobových materiálů a poučené výklady kurátorů. V sekci věnované filmu jsou vyzdviženy dva nejznámější příklady československé produkce v žánru sci-fi: Ikarie XB 1 (1963) a Muž z prvního století (1961), a pojmenováno je i jeho vyústění v žánr crazy sci-fi komedie, v které propagandistická rovina ustoupila čiré zábavě. Velká pozornost je věnována filmovým plakátům, kterým se v té době věnovali špičkoví výtvarní umělci, podobně jako typografii a ilustrování knih. Právem vyhrazené místo zde má umělecká skupina Radar, která si na počátku 60. let předsevzala přenést svět vědy a techniky do volného umění. A není divu, že divák opakovaně naráží na ilustrace a obrazy jednoho ze členů Radaru, Teodora Rotrekla, protože lze-li někoho označit za neúnavného propagátora snů o technice a dobrodružstvích budoucnosti, pak jeho. Výstava zdůrazňuje s dnešní dobou nesrovnatelný význam knižní a časopisecké produkce. Obálky časopisu VTM, unikátní obálka humoristického časopisu Dikobraz jsou možná nižší „umělecké“ úrovně než třeba zásadní antologie Labyrint (1964) a Tunel do pozítří (1964), na jejichž výtvarném doprovodu se podíleli umělci Jiří Balcar, Vladimír Fuka, Josef Istler, Jan Kotík nebo Adolf Hoffmeister. Jejich vliv na šíření optimistických výhledů k zítřkům ale měly ohromný vliv. Ilustracemi Jaromíra Zápala k příběhům o Neználkovi od sovětského spisovatele Nikolaje Nosova, se pak dostáváme až k stimulaci myšlení těch nejmenších občanů socialistické Československa. Sekce Svět zítřka zase spojuje fantazie ilustrátorů o futuristických aglomeracích na Zemi i jinde s modelem domu pro 8.000 – 10.000 obyvatel vytvořeným architektem a avantgardním vizionářem Karlem Honzíkem.

DĚDOVÉ A VNUCI

Díky skvělé architektuře výstavy a pečlivé práci obou kurátorů se podařilo vytvořit vrstevnatou mozaiku, která nejen poučuje, ale také baví. Povahou výstav ale bývá, že jednou skončí. Planeta Eden se sice na podzim přesune do pražského DOXu, ale také tam nebude navěky. Je ovšem možné, že naši vnukové, kteří se pravděpodobně budou na rok 2010 dívat s vlastní směsí soucitu a nostalgie, najdou v knihovnách svých dědů knihu, kterou paralelně s výstavou vydalo nakladatelství Arbor Vitae.

Planeta Eden. Dům umění města Brna, Malinovské nám. 2, Brno (www.dum-umeni. cz). Výstava potrvá do 25. července.

Rádio NP

Samota a sekaná