Například snížení sazby sociálního pojištění z 28 na 23 procent, které má otevřít dveře soukromým penzijním fondům, a jež má být kompenzováno zvýšením DPH na 19 procent. Prodlužování odchodu do důchodu a snaha zkrátit penze pracujícím důchodcům. Zrušení vdovských důchodů, které se údajně překonaly a jsou pro stát neúnosné; nebo revize invalidních důchodů, aby se odhalili lidé, kteří se mohou „rehabilitovat“ a jít zpět do práce – to jsou jen některá z chystaných opatření.

Je trochu zvláštní hovořit o úsporách na důchodech v situaci, kdy Česká republika vydává na svůj penzijní systém poměrně málo (v Čechách je to 8,4 % HDP, evropský průměr je 11,9 % HDP). Zajištění finančních výpadků v systému se přitom bude řešit zdražováním základních položek, včetně léků, potravin, ale třeba i knih. Podstatné však bývá to, o čem vlády nemluví. Obavám středních vrstev ze ztráty statusu, zaměstnání a životní úrovně se proto má čelit „uskromňováním“ nízkopříjmových skupin obyvatelstva, o nichž se druhým dechem říká, že vlastně tak docela nízký příjem nemají a často pouze dobrotivosti státu zneužívají. Rovněž se praví, že i sociálně slabší budou moci na výhody dosáhnout prostřednictvím půjček a investic. Tak počkat. V kontextu hospodářské krize tu přeci jen nějaké to „ale“ je. Kdo lidem například zaručí, že o své peníze nepřijdou, když penzijní fondy budou ve ztrátě? A neslyšeli jsme náhodou v poslední době i něco o dluzích? Státy se tedy nemohou zadlužovat, zatímco jejich občané ano? A navíc, kdo si bude moci dovolit dobrovolně odkládat takovou částku, která mu umožní získat v příslušné době odpovídající důchod? Nebo bude spoření do fondů povinné?

Otázek je hodně, i když jde o obehranou písničku. Zpívá se v ní cosi jako: přičinlivost, růst, výkon… Každý si má vydělat sám na sebe, protože každý tu taky je sám za sebe. Kdo ví, možná i leckterý konzervativec brzy zapomene na tradiční hodnoty jako je odpovědnost ke komunitě nebo pomoc starým a slabším. Jenže i ti se prý dnes mohou přičinit a vydělat si, stejně jako třeba banky či průmysl. Říká to přeci kdekdo, ne? Dodejme, že nanejvýš aktuálně o trendech v západních společnostech (včetně různých reformních dopadů) pojednává zbrusu nová kniha Jana Kellera Tři sociální světy. Z té si dovolím vypůjčit citát někdejšího amerického ministra práce Roberta Reicha: „Kdysi platilo, že nejhorší, co jste o někom mohli říct, bylo, že se prodal. Dnes je tím nejhorším, co o někom můžete říci to, že je neprodejný.“

Rádio NP

Jak dcera, tak já