Už mnohokrát bylo zopakováno, že zametání pod koberec nic neřeší a jen zhoršuje následky, ale zdá se, že církevní představitelé se stále nepoučili a krizovou komunikaci příliš nezvládají. Celá věc se tak může jevit daleko horší než je a dochází k nejrůznějším účelovým interpretacím a zevšeobecňování. To ale rozhodně není argument pro to, aby církevní autority opět propadly sebelítosti a celou záležitost označily za pletichy nepřátel víry.

Pedofilů v řadách kněží rozhodně není víc, než v jiných profesích přicházejících do styku s dětmi, to je třeba zdůraznit. Není jich tam ale ani výrazně méně a duchovní stav sám o sobě nijak nechrání před lidským selháním. Naopak, život bez rodiny a exponovaná pozice morální autority, kterou zároveň okolí podrobuje nemilosrdnému zkoumání, je psychicky velmi náročná. Zatímco mnohé pomáhající profese mají k dispozici systém konzultací, supervizí, odborné podpory a vzdělávání, kněží jsou často ponecháni na holičkách.

Je třeba otevřeně přiznat, že kněžství je dnes v hluboké krizi. Mladí lidé obtížně hledají motivaci k tomuto povolání a kamenem úrazu je často celibát. „Jít na kněze“ dříve představovalo slibnou kariéru, přitahující i nepříliš duchovní jedince. Dnes si však nelze příliš vybírat a kvůli celibátu kněžství často přitahuje osobnosti s všelijak pochroumanou sexualitou, toužící tak uniknout před problémem. Selhání je pak otázkou času.