Roku 1894 se v pražské buržoazní rodině narodil Erwin Schulhoff. Odmala vynikal ve hře na klavír, kterou pak odešel studovat do Vídně. Po válce, ve které bojoval po boku italských legionářů, zůstal v Německu a vnímal vše, co mu jen výmarská republika mohla nabídnout. Vstřebával jazz i dodekafonii, dopisoval si s Albanem Bergem i Tristanem Tzarou a zařadil se do berlínského dadaistického hnutí. Doma je ale doma. Pět let po válce Schulhoff balí kufry a nastupuje do vlaku do Prahy. V příštích letech se stane nejen klavíristou Československého rozhlasu, ale i členem orchestru Osvobozeného divadla. Bude komponovat a stane se známým. Je ale Žid a nástup fašismu v Německu ho přivádí k idejím komunismu. V Sovětském svazu přijme čestné občanství. To ho ale před Hitlerem neuchrání. Policie ho v roce 1941 zatýká s vízy do Ruska v kapse a dál je to už příběh tragický. Skladatel a pianista umírá o rok později v bavorském koncentračním táboře na tuberkulózu. Berlínský jazzový festival Jazzwerkstatt nyní uvedl Schulhoffovu skladbu – a světe div se, jmenuje se Komunistický manifest. Orchestr dechových nástrojů sice zastoupil v této třináctihlasé kantátě prostý klavír, podle jednoho z blogujících účastníků to ale nevadilo. Němci jsou prý od dob Pruska na chudobu zvyklí a jerišské polnice si proto dovedou k mohutným sborům snadno přimyslet. Zejména, pokud se libreto skládá z výrazných vět manifestu, jako třeba „Evropou obchází strašidlo komunismu“ nebo „Proletáři všech zemí, spojte se!“. Snaha Němců je i přes materiální podmínky hudební produkce sympatická. Zato v Česku je Schulhoff polozapomenutý a o uvedení jeho díla z politického období nemůže být řeč. Před časem se Prahou mihli němečtí divadelníci s Marxovým Kapitálem – a lidé přišli. Tentokrát by mile překvapilo, kdyby se „našeho” pianisty zhostil některý odvážnější místní orchestr. Nebo se k němu raději nechceme znát?