Prostor před budovou byl plný lidí, až na výjimky v mírně dezolátním stavu. Otázkám buď nerozuměli nebo řešili stejný problém. Bylo tam také šest policejních aut. Prázdných. Žádné vysvětlení, směrovka či cokoli, co by člověka zorientovalo. Jen zámky a těžké řetězy na schodech do podchodů. Nezatarasené schodiště jsem objevila až těsně před odjezdem vysněného spoje. Vedlo do hlubin tunelů pod nádražím. Vprostřed stáli dva policisté. S jistou nechutí vyslechli můj dotaz. Nakonec mávli rukou doprava. Ještě jeden tunel a našla jsem malou nehostinnou čekárnu. Rychlík měl třicet minut zpoždění. Šťastně jsem vydechla úlevou. Vlastně jsem to stihla, bylo tam teplo a klid. I v ráji ale občas prší. Napohled milý pán v modré uniformě obcházel v pravidelných intervalech všechny přítomné. Neomlouval se za zpoždění, jak jsem si původně myslela. Kontroloval lístky. Mladou dámu bez něj okamžitě vyhodil na mráz. Nic nepomohlo, že se chtěla prokázat občankou, hotovostí i jménem přítele, který měl přijet z Bratislavy. Nemohla na něj čekat ani na peróně, Hlavní nádraží v Brně je v noci prostě zavřené, i když na něm zastavují vlaky. Na stránkách Českých drah není možné zjistit proč. Jen, že to takto jde už dva roky. Zjevně někdo zašpéroval nádraží, aby „vyřešil“ problém s lidmi bez domova, kteří se tam snažili přespávat. Pochopila jsem, že jsem narazila na meze současné svobody. Po dvaceti letech se lidé v Brně nemohou dostat důstojně v noci na vlak. A nechají si to líbit.