Téma čísla: Téma je TémaHledání velkého akvizitora

Tomáš Havlín

Aldous Huxley napsal román o společnosti, kde je čtení knih nadbytečné, ba škodlivé. "Kdo čte, nekonzumuje," píše prorocky. Zapomněl ovšem na knihu samu. A proto je potřeba dbát i na to, kdo je knihovník  

Knihovna jako instituce pravděpodobně nikdy neměla významný přímý vliv na nastolování témat ve veřejném prostoru. Dlouho to bylo proto, že se tento veřejný prostor dal chápat zúženě – jako prostor aristokracie. V západní Evropě se tak knihovna nejprve vyskytovala pouze jako domácí podnik elit, ať už světských nebo duchovních, a zasahovala pouze nepatrný výsek společnosti. Později se především díky rozmachu univerzit její dopad rozšířil a zejména o 17. století se dnes hovoří jako o zlatém věku knihoven. Celkový počet studentů na kontinentu sice dlouho nepřesáhl ten, kolik jich dnes usiluje o vzdělání nebo titul jen v samotném Česku, ale tehdy se rozvíjející instituce už byly myšlené jako národní. Vytvářely potřebné zázemí pro nově se rodící nacionální státy.

Ano, Karl Marx pak napsal Kapitál ve studovně Britského muzea, ale ani tehdy nenastala dějinná chvíle knihoven jako přímého aktéra veřejného prostoru. Možná to bylo tím, že přístup do nich byl nadále omezen. Možná i tím, že cesta od pádu západořímské říše k národním knihovnám trvala tisíc let, zatímco od národních knihoven k nástupu masmédií sotva dvě stě.

Jakožto model organizace a distribuce informací ve společnosti ovšem knihovna nikdy nebyla aktuálnější než dnes. Mínění o světě si čím dál intenzivněji tvoříme přes různé formy trychtýřů a filtrů. Vlastní zkušeností si ho můžeme ověřit jen někdy (v tom náleží chvála zprávám o počasí). Někdy ovšem neškodí podívat se právě do oněch starých institucí, aby člověk pochopil, co se děje právě teď.

 

S TAŠKOU NA VELETRH

„V celém světě vyjde každý rok zhruba milion nových titulů, my máme na nákup asi šestnáct milionů korun. To není moc, asi třetina toho, co má Bavorská státní knihovna,“ říká Světlana Knollová, vedoucí akvizice cizojazyčných knih v Národní knihovně, pražském Klementinu. „A i o ni se musíme dělit. Vedle nás tu je totiž Slovanská knihovna, hudební oddělení, periodika, oddělení rukopisů a starých tisků, nakupuje se i domácí produkce,“ pokračuje ve virtuální prohlídce bývalé jezuitské koleje.

Peníze jsou první slovo, které uslyšíte od každého akvizitora hned po pozdravu. Knih je hodně, prostředků málo. Nedostává se ani na pracovní síly – knihovna si sice pěstuje síť neplacených externistů, ale vedle paní Knollové si přehled o světové knižní produkci udržují v knihovně už jen několik málo zaměstnanců. Taková je ale situace a podle někdejší studentky romanistiky a rusistiky se dá pracovat i s málem. „Hledáme co nejpřímější kontakt s vydavatelem a knihy objednáváme hromadně, když nakladatelství vyhlásí slevy,“ přibližuje akviziční taktiku. Získat informace o nové produkci i dobře nakoupit se dá také na veletrzích. „Z toho ve Frankfurtu jsme se právě vrátily. Poslední den už se smělo nakupovat. Přivezly jsme asi sto knížek. Od veletrhu k parkovišti je to dálka. Převážely jsme je v taškách na kolečkách, které měli v tureckém stánku. Byla to dřina,“ směje se.

 

DILEMATA DVEŘNÍKŮ

Kolik peněz je společnost ochotná na rozvoj knihoven dát a v jakých podmínkách akvizice probíhá, to je odpovědnost státu. Jaké knihy ale knihovník pořídí, závisí už čistě na něm. „Samozřejmě je to těžké, často váháme,“ říká Světlana Knollová. Vodítkem je jí takzvaný konspekt, knihovní dokument, který rozděluje knihy do jednotlivých oborů a v jejich rámci vyznačuje oblasti, které by akvizitor měl postupně zaplňovat. Uspokojit je potřeba všechny.

Všem oborům jsou ovšem společné dva požadavky: vědeckost a pluralita jazyků. „Vysoká vědecká úroveň a nadčasovost je pro nás při nákupu nových knih rozhodující,“ vysvětluje akvizitorka. Knihovna tím pokračuje ve své tradici. Původně šlo o výhradně univerzitní instituci a i dnes se očekává, že typický čtenář je vysokoškolák, který má aspoň bakalářský diplom.

Klementinum je tak na jednu stranu zavázáno potřebám svých čtenářů, ale současně má vůči masovému vkusu značnou autonomii. Chce sloužit vědě. To Zdeňka Prahlová je ve zcela jiné situaci, ačkoli od Světlany Knollové sedí tak blízko, že když jedna vykřikne „Přišly knihy!“, druhá by mohla poposkočit radostí. Je akvizitorkou sousední Městské knihovny v Praze. „Už z našeho původního názvu, Městská lidová knihovna, vyplývá, že náš čtenář je jiný než vedle. My musíme uspokojit opravdu všechny,“ říká. Rozpočet na to má zhruba stejný, jako její kolegyně, ale rozdíl je v tom, že Prahlová nakupuje i pro dalších padesát poboček. A když vyjde bestseller, chtějí ho mít všechny. „Ročně tak koupíme kolem sto dvaceti tisíc svazků, ale titulů jen dvanáct tisíc,“ počítá.

I zde jsou jedna věc podmínky nákupu a druhá, jaké knihy skončí ve výběru. Už teď je ale zřejmé, že městská knihovna musí jít čtenářům na ruku a vyhovět jim. Více se nakupuje to, co zrovna letí – a to přichází vždy zvnějšku knihovny. „Klasický příklad jsou Želary od Květy Legátové. Když byly v kinech, musely jsme je několikrát dokupovat. Nedávno zase běžela v televizi Galsworthyho Sága rodu Forsytů. Roky tady ty knížky ležely netknuté a najednou o ně byl zájem. Teď je v kurzu jedna upírská sci-fi tetralogie. Koupili jsme jí už v devadesáti sadách. No podívejte, dvacet šest rezervací,“ ukazuje akvizitorka na monitoru knihovní katalog.

Podle Prahlové trendové knihy po rychlém nasycení veřejného zájmu stejně rychle osiří. Navíc sleduje, že během let upadá vkus. „Na začátku 90. let jsme proklínali Danielle Steelovou, ale dnes mohu říct, že má aspoň hlavu a patu,“ říká. Na druhou stranu si ale všímá, že čtenáři projevují zájem i o kvalitnější čtení. A tak jim ho může s čistým srdcem pořídit. Samozřejmě jen v rámci možností. „Zřizuje nás magistrát a před ním ospravedlňujeme svou existenci množstvím výpůjček,“ uzavírá.

 

PAN INTERNET

Mimo to, že určití lidé vybírají do knihoven určité knihy, se zbývá podívat na to, které dokumenty získávají v rámci institucí lepší postavení a přístup ke kterým se naopak komplikuje.

Národní knihovna například provozuje tak zvaný Zvláštní ochranný režim (ZOR), který se podle jejího zaměstnance Zdeňka Matušíka týká především drahých bibliofilií. „Předtím, než se čtenář ke knize dostane, ho upozorníme, že by měl mít čisté ruce a poznámky si dělat jen obyčejnou tužkou,“ říká. Do fondu ovšem spadá také Hitlerův Mein Kampf, české „okupační“ časopisy Vlajka a Árijský boj nebo erotické časopisy. Stále jde prý ale o bezpečnost dokumentů, které by mohl někdo poškodit nebo ukrást. „Určitě nejde o cenzuru. V případě rasistické literatury dáváme čtenářům podepsat tak zvaný badatelský list, ve kterém je upozorňujeme na paragraf proti šíření nenávisti, ovšem i pokud ho čtenář nepodepíše, knihu mu vydáme. Je zodpovědností každého zvlášť, co a jakým způsobem využije. My tu nejsme od toho, abychom to regulovali,“ odmítá Matuštík, že by knihovna sloužila jako ideopolicie. Podobně jsou na tom i v městské knihovně, kde mají Mein Kampf volně k dostání a pouze ho společně s markýzem de Sade nevystavují ve volném výběru na regálech. „To je zejména kvůli dětem, které mohou v knihovně všude. Knížku si jde jednoduše objednat ze skladu, ale ono to beztak nikoho nezajímá,“ říká Prahlová.

Představa o velkém knihovníkovi, který by jako Shakespearův Prospero ovládal pomocí knih společnost, se rozplývá. Kdo by na ní zatvrzele lpěl, musel by opustit bezpečné prostředí barokních i jiných sálů a položit otázku průraznějším formám knihovnictví – masmédiím a zejména internetu. Právě ten totiž v současnosti představuje spontánně vznikající knihovnu, již nám různí více či méně populární knihovníci „zpřehledňují“ díky nastavení svých vyhledávacích parametrů. Nepotřebují k tomu ani své vlastní knihovní fondy – fungují jen jako zprostředkovatelská agentura.

Zdá se ale, že ani tady hledači neuspějí. Pan internet totiž neexistuje. Pojistka proti němu vznikla už při vzniku internetu, paradoxně v jinak hierarchickém vojenském prostředí. Americký systém totiž odpočátku vycházel z premisy, že z důvodu obrany a možných rizik je účelnější vytvářet strukturu sítě než pyramidy. Centrum je silné, ale také zranitelné. A ačkoli tak dnes můžeme vnímat jak snahy firem o zaujetí dominantní pozice na trhu, tak politické snahy toto svobodné moře zglajchšaltovat, tato pojistka vycházející z povahy internetu zůstává zachována. Na tom, že je potřeba se stále zabývat tím, od koho k nám informace jdou a proč jsou právě takové a ne jiné, to ale nemění nic.

 

Autor si ověřoval informace pomocí vyhledavače Google.

 


tento článek vyšel v Novém Prostoru číslo 340

všechny články tohoto autora

Vyhledávání

Prodejní místa NP

Starší čísla NP

Chtěli byste si přečíst některé starší číslo Nového Prostoru? Objednejte si ho na dobírku.

Videa s prodejci

Shlédněte rozhovory s prodejci Nového Prostoru.

Rádio NP

Samota a sekaná



všechny nahrávky

RSS Feed

NP na facebooku