Říká se, že svět byl kdysi vnímán jako samozřejmý. Byl zdánlivě jasný a transparentní. Avšak od chvíle, kdy jej lidé začali zkoumat a klást mu otázky, čelili problému, jak poznávané uchopit, jak ho nepřekroutit a co si se získaným věděním počít. Předměty a jevy, které studujeme, jsme si navykli uspořádávat do škatulek, zapisovat do kolonek a záznamy o nich uchovávat pro další generace. Snaha poznávat svět však také vyvolala touhu jej kontrolovat.

VĚDĚNÍ JAKO ZBRAŇ

Zejména v Evropě v době osvícenství, tedy zhruba od 18. století, vznikají nebo se etablují rozmanité vědní obory: lékařství, psychiatrie, technické vědy. Náboženství vystřídal „věk rozumu“, jenže rozličná vědění, jež se tehdy zrodila, vyvolala u vládnoucích vrstev bázeň ze ztráty moci. Co když budou klást nároky i na jejich vládu a zpochybňovat jejich postavení? Byl to francouzský filosof Michel Foucault, kdo ukázal, že vědění představovalo mocnou zbraň, a tak muselo být vladaři zdokumentováno – podchyceno, zredukováno a převedeno pod kontrolu státu. Výzkumy dějin, práva, nebo technologií byly institucionalizovány pod vědecké ústavy, univerzity, archivy či ministerstva, jež různá vědění o světě nejen zpřehlednily, ale také hierarchizovaly a ukáznily. S věděním mimo instituce bylo čím dál těžší uspět.

Rozmachu se dočkaly i techniky dohledu. Lidé byli lépe evidováni, údaje o nich sepisovány. Policie zdokonalila své metody a začala dokumentovat a vést téměř cokoli, od využití polností po regulaci plodnosti. V 19. století také vzniká daktyloskopie; lidé jsou sledováni a rozpoznáváni podle otisků prstů – částí těla, které je intenzivněji pozorováno a zkoumáno. Člověk se stává číslem v pořadí, vše je zaznamenáváno a dokladováno. Svět je opět samozřejmý; co není vyjádřeno číslem či souborem, jako by neexistovalo. Mytologie je zrušena, namísto ní nastupuje svět, podřízený rozumu. Je zdokumentovaný.

KAŽDÝ JE DNES DOKUMENTARISTA

Pojem dokument se podle encyklopedií poprvé objevuje ve Francii v 16. století. Souvisí se stavbou pařížského mostu Pont-Neuf. Tehdy vzniklo několik projektů stavby a pro lepší posouzení byl každý z nich nakreslen tak, aby veřejnost mohla lépe posoudit, který návrh zvolit. Dokument se pak samozřejmě objevuje v souvislosti s kinematografií – právě dokumentární film byl od dob svého vzniku chápán jako účinný nástroj propagandy. Mohl ale sloužit i jako kompromitující materiál, a tudíž jako podvratný nástroj. Opět Michel Foucault připomněl, že to byla křesťanská církev, kdo se patnáct století bránil napsání vlastní historie. Dokument může ukázat, že král je nahý.

Často se uvádí, že f ilmový obraz funguje jako zdroj zapomnění. Prostor pro kritické myšlení je v něm omezený, zapojení diváka minimální. Obraz je dnes spotřební a rychlý a jeho poselství krátkodobé. Zároveň vtahuje diváka do zatemňující formy světa bez obsahu, jehož smysl je jasný a zřetelný. Tak člověk ztrácí schopnost pozorovat a přemýšlet. Ocitá se uprostřed zdokumentovaného, předem daného světa, jenž mu bere schopnost úsudku a vtahuje ho do říše pohodlného klidu, plného samozřejmostí.

Podvratný dokument může naopak s divákem vést dialog, který zneklidňuje. Může poukázat na zamlčované a zpochybnit zdánlivě banální a samozřejmé věci. Kupříkladu rozpor mezi mocí – danou proklamacemi politiků – a realitou, kterou zobrazuje, může být tak velký, že divákem otřese. Režisér a dramaturg dokumentů Martin Štoll v jednom svém textu připomíná sociologicky laděný film Evalda Schorma a Jana Špáty Proč? (1964). Autoři se tehdy ptali náhodných svědků na příčiny snižování porodnosti. Odpovědi směřovaly ke kritice systému – lidé pranýřovali špatnou bytovou situaci, problémy se zásobováním či demotivující zaměstnání. Film sice komunikoval jazykem metafor, ale působil podvratně.

Situace je dnes složitější. Je otázka, zda v přívalu obrazů, které jsou divákovi předávány, nemizí poselství do kulisy, za níž člověk ani ne tak nemůže, jako spíš nechce proniknout. Čím je pro nás film o utrpení afghánských žen, nebo izraelsko-palestinském konfliktu? A jak moc se jeho vnímání liší od jiných obrazů, které spotřebováváme? Veřejný prostor snímají kamery, takřka každý si fotí a natáčí okolní svět – na fotoaparát či kameru, ale i na mobil, nebo se registruje na Facebooku. Všichni se podílejí na dokumentování, takže podvratnost nemusí fungovat. V kvantitě obrazů se vytrácí smysl. Udržuje se naopak to, co je dané, ale nepodstatné.

Rádio NP

Nedám se