RozhovorVraždy ve jménu druhotných ctností

Andrea Novotná

Neonacistické zločiny, jako byl útok zápalnou lahví na romskou rodinu ve Vítkově, vyvolávají morální odsouzení a snahu o co nejpřísnější potrestání viníků. Nebylo tomu tak vždy. Anarchista Jakub Polák se v kauzách rasistických vražd angažoval především v devadesátých letech a poukázal na tendenci je bagatelizovat. Ohlédnutí za jeho případy vyvolává otázky: možná, že kdyby byla reakce společnosti od počátku důslednější, nemuselo k tolika zločinům k nenávisti dojít.  

Co vás přivedlo k angažování v kauzách rasistických vražd?

To, na co se ptáte, je pouze nejviditelnější součástí mnohem šíře pojatých aktivit, stejně jako já sám jsem pouze jejich představitelem, jen svého času mediálně nejznámějším.

Tak jako mnozí jsem s odstupem dvaceti let zažil dvě zlomová období v historii této země, která byla všeobecně spojována s pozitivními očekáváními, jako šance na lepší, spravedlivější a svobodnější společnost. První, Pražské jaro 68, jsem intenzivně prožíval jako šestnáctiletý a natrvalo mě ovlivnilo. V obou případech byla síla původních ideálů taková, že lidé byli v jejich jménu ochotni vyjít do ulic a postavit se na odpor, třeba i s holýma rukama proti ozbrojené moci. V obou případech se zpívalo a snilo o vládě věcí tvých, která se k tobě, ó lide, navrátí. A v obou případech jsme pak byli svědky vyčerpání revolučního nadšení, étos společného odporu se kamsi vytratil a nastoupila postupná a potupná rezignace na původní ideje, uzavírání se do sebe, lhostejnost a apatie. Místo společenské soudržnosti a solidarity, která na krátký čas jakoby ovládla celou společnost, se začala rozmáhat netolerance, nesnášenlivost a vylučování celých skupin. V druhém případě, po listopadu 89, šlo o proces o to ostudnější, že nebylo možno se vymlouvat na cizí tanky. Fakt je, že i zde působí vnější tlaky, sice ne tak otevřeně násilné, ale o to rafinovanější a v delší perspektivě neméně destruktivní. Přesto jsem přesvědčen, že za to, jak vypadá dnešní společnost, si může z podstatné části ona sama a šanci na změnu promarnila také vlastní vinou.

Já sám rozhodně nejsem žádný výlupek občanských ctností a byla to asi spíše souhra náhod a poněkud dramatických událostí v mém osobním životě, že jsem jakoby přeskočil o víc než generaci zpátky mezi mladé lidi, kteří ještě nepřišli o idealismus, odpor k pokryteckému světu rodičů a touhu po lepším světě. A co jim má nabídnout přesvědčivější a méně zprofanovanou odpověď než anarchistická filosofie? Takže, když se vrátím k vaší otázce a zvolím co nejstručnější odpověď, bude znít: „Byl to anarchismus“.

 

 

NÁSILÍ POD KOBERCEM

 

Proč tak brzy po listopadu začalo docházet k rasistickému násilí?

Brzy po listopadu se zřetelně viditelným výrazem toho nejhoršího a nejubožejšího v české společnosti stalo snadno zmanipulovatelné a zfašizované skinheadské hnutí. To, co začalo jako snaha překonat komplexy méněcennosti a obavy ze ztráty sociálních jistot, vyústilo v agresivní směs starých a nových primitivních resentimentů – antisemitismu, rasismu a xenofobie, a nakonec ve více méně otevřený neonacismus. Terčem násilných útoků a prvními oběťmi se stali hned od počátku devadesátých let příslušníci menšin – všichni lidé jiné barvy pleti, Židé, Romové, atd. Okázalý důraz na tzv. druhotné ctnosti jako kázeň a pořádek, kult síly a vůdcovské autority jim zajistil podporu značné části veřejnosti i politického spektra. Když začali organizovat pravidelné a soustavné útoky na „cikány a jiné černé huby, pankáče, bezdomovce a na tzv. nepřizpůsobivé vůbec“, spousta lidí jim otevřeně fandila a příznivě se o nich vyjadřovaly celebrity od doktora Sládka až po profesora Klause. A i když se začali objevovat první mrtví, bylo to interpretováno jako nedopatření, kdy si následky zavinily vlastně oběti samy.

Byla to celá série pogromistických akcí, které nejenže se nesetkaly s výraznějším veřejným odsouzením, ale byly i příslušnými institucemi, které je měly stíhat, bagatelizovány, pokud ne rovnou ignorovány. Orgány činné v trestním řízení (policie, státní zastupitelství a soudy) je vesměs odkládaly pro údajný nedostatek důkazů, v lepších případech uzavíraly jako drobné narušování občanského soužití.

 

Jak na to zareagovalo anarchistické hnutí, ke kterému jsi patřil?

Anarchisté byli prvními a dlouho prakticky jedinými, kdo poukazoval na nebezpečnost takto vyprofilovaného skinheadského hnutí. Válka anarchistů a fašizujících skinheadů u nás začala hned po jejich zformování na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Anarchistické hnutí není na rozdíl od skinheadského, kam je ideologie vpašována uměle zvenčí, pouhá subkultura, ale politické a sociální hnutí programově navazující na tradici táhnoucí se minimálně od 19. století s obecně uznávanými mysliteli od Kropotkina až po Chomského. Postupná obnova anarchismu v českých zemích začala už v druhé polovině osmdesátých let. Jeho obnovitelé volně spolupracovali s Levou alternativou (k jejím zakladatelům patřili disident Petr Uhl a undergroundový básník a filozof Egon Bondy). Tam jsem se také s mladými anarchisty seznámil a začal se intenzivně angažovat v jejich hnutí. Patřilo k tomu i založení a redigování časopisu A-kontra, organizování nejrůznějších akcí, veřejných shromáždění a protestních demonstrací atd. V té době už byly střety mezi skinheady a anarchisty prakticky na denním pořádku. Nemohli jsme pochopitelně zůstat u pouhé sebeobrany, ale snažili jsme se aktivní konfrontací odhalovat skutečnou tvář tohoto hnutí. Snad nejobtížnější bylo bojovat s tehdy všeobecně médii šířeným klišé, že se jedná o střety dvou podobně problémových skupin mládeže.

 

 

ČERNÍ, BÍLÍ…

 

Sbližovali jste se také s dalšími skupinami, které neonacisté napadali?

Častým terčem skinheadských útoků byli Romové a odtud se také počínají naše vzájemné kontakty. Nezůstalo jen u obrany proti násilí, brzy se rozvinula spolupráce i v dalších oblastech – vzájemná podpora v publikační činnosti, společné kulturní akce atd. Tak se zrodila i vzájemná důvěra, která byla nezbytnou podmínkou pozdější spolupráce v konkrétních kauzách zvláště otřesných rasově motivovaných vražd.

 

Na ni přišlo kdy?

Na podzim roku 1993 řádění skinheadů vyvrcholilo. Během jednoho měsíce došlo k sérii čtyř skupinových útoků, které skončily smrtí napadených. Začalo to ukopáním našeho kamaráda Filipa Venclíka v metru v Praze – jen proto, že se pokusil zastat cestujících jen tak z rozmaru napadaných skupinou vedenou vůdčími postavami skinheadského hnutí, známými mj. pokusem obnovit Národní obec fašistickou. Stíhán a odsouzen byl pouze jeden mladík, pouhý čekatel na řádné členství v organizaci, nápadný svou horlivostí, jíž se snažil získat nezbytné zásluhy. Následoval případ dívky vyhozené z jedoucí tramvaje jenom proto, že si dovolila chodit s Romem. Protože zemřela až následkem nárazu na sloup, nikdo nebyl shledán viníkem její smrti.

Největší akce se odehrála v Písku – předem plánovaný pogrom, kdy zhruba šedesátičlenná skupina zaútočila na místo, kde se pravidelně scházela romská mládež. Jenom šťastnou souhrou náhod zůstalo jen u jedné oběti – Tibora Danihela, který se o den nedožil osmnáctých narozenin. Podle státního zástupce (tehdy se jim ještě říkalo prokurátor) šlo jen o „vyjančenou klukovinu“. Stíháno bylo jen devatenáct náhodně pochytaných, po rok vlekoucím se vyšetřování byli pouze dva odsouzeni k několikaměsíčnímu a ještě podmíněnému trestu.

Závěrečná vražda ukazovala odpověď skinheads na případnou kritiku – občan Prahy 10 si dovolil v hospodě diskutovat se skupinou skinheadů. Ti si na něj před hospodou počkali a ukopali ho k smrti. „Doraž ho, ještě chroptí“, slyšeli svědci.

 

Najdeme v té době podobný případ, jako byl nedávný vítkovský žhářský útok?

Do téhož období spadá řada útoků na obydlí Romů po celé republice. Nejznámější je kauza Zeleného údolí, předměstí Jablonce nad Nisou. Je srovnatelná s nedávným žhářským útokem z Vítkova. I tady po útoku zápalnými lahvemi skončily s těžkými popáleninami žena a dítě. Pachatelé zůstali prý neznámí. Přitom bylo obecně známo, že je to jen jeden ze série podobných útoků na Romy v tomto kraji, kterých se dopouští stále stejná známá skupina, z níž byli i někteří za to odsouzeni, ovšem jen k velmi mírným trestům, a to jen podmíněným, i když šlo o opakovanou trestnou činnost. Šlo o tutéž skupinu, která o rok později figurovala při útoku na tanvaldskou skupinu anarchistů vrcholící vraždou našeho kamaráda Zdeňka Čepely.

Uvádím tu jen zlomek případů, které ilustrují tehdejší situaci. Vcelku výstižně, i když ne úplně přesně, ji později pojmenovala Nadace Charty 77 v odůvodnění Ceny Františka Kriegela za rok 2000 jako „boj s nečinností police a justice v případech nejotřesnějších rasově motivovaných vražd“. Přesnější by byl asi termín „diskriminačně motivovaných“. Terči útoků byli ve srovnatelných počtech a intenzitě jak Romové tak anarchisté a další skupiny, kde spíše než rasa hrály roli názorové a životní postoje.

Tyto údaje nemám z nějakých neověřených zdrojů, ale přímo z trestních spisů, týkajících se řádově stovek pachatelů, ke kterým jsem se dostal jako zmocněnec poškozených v několika desítkách trestních věcí, kde jsem jako účastník řízení zastupoval poškozené, bohužel často už jen pozůstalé po útocích z let 1993 až 2003. Na vraždu Tibora Danihela navazovala celá řada trestních kauz z Písku a okolí, podobně na vraždu Zdeňka Čepely v Tanvaldě 1994 případy z Jablonecka a Liberecka. Celou šňůru útoků na Romy i Neromy jsem se snažil řešit na Jesenicku. Komplikované bylo zvláště objasňování okolností smrti Milana Lacka v Orlové z roku 1998, kde bylo nutné vyvracet úmyslně zmanipulovanou policejní verzi fiktivního náklaďáku. I tady na původní případ navazovaly další. Do jižních Čech nás vrátila kauza Modrá hvězda – kombinovaný útok na romskou zábavu a punkový klub organizovaný místními nácky za aktivní účasti Národního odporu Praha.

Už do nového tisíciletí patří vražda Oty Absolona ve Svitavách. Jestliže všechny případy spojovala i pro mě stěží uvěřitelná míra manipulace s důkazy, tady to bylo obzvláště pikantní. Podařilo se totiž svalit veškerou vinu na obětního beránka, absolventa zvláštní školy a naprostého páriu Pechance. S vyviněním mnohem pravděpodobnějšího pachatele z prominentní rodiny své kolegyně, soudkyně Krajského soudu, a s ignorováním zjevné spoluúčasti dalších členů místní neonacistické skupiny, kterou organizoval, pomáhala tehdejší krajská státní zástupkyně Renata Vesecká, aby se zakrátko poté stala paní Nejvyšší.

 

 

OPSALI JSME KRUH

 

Jak může obyčejný občan vstoupit do vyšetřování?

Možnost takto se dostat k trestnímu spisu, podávat návrhy na doplnění dokazování, účastnit se hlavního líčení a klást otázky ostatním účastníkům řízení – obžalovaným, svědkům a znalcům, a podávat opravné prostředky, dává trestní řád v podstatě každému plnoletému občanovi, i když není právníkem a advokátem. Objevil jsem ji vlastně až po vyčerpání ostatních prostředků, jak zvrátit zjevnou nevůli dostatečně důsledně stíhat viníky. Jako hnutí jsme využívali všechny známé metody – mediální aktivity, veřejná shromáždění a jiné nátlakové akce. Po vraždě Filipa Venclíka jsme spoluzakládali HOST – Hnutí občanské solidarity a tolerance. To, co zpočátku mělo šanci stát se skutečným, početným a vlivným hnutím, postihlo to, co většinu nevládek. Jakmile se ukázala šance na získání grantů, ovládla jej skupina lidí, kterým šlo především o zajištění přísunu peněz z dalších grantů, a tomu podřídili původní cíle.

Pozor ale – sama o sobě přímá účast v řízení není samospasitelná. Trestní právo, jak vám připustí lidé znalí věci, patří k nejzpolitizovanějším právním odvětvím. Počínaje výběrem osob pachatelů a druhů trestné činnosti, na něž se soustřeďuje policie, přes manipulaci s důkazy, nevyhýbající se ani fabrikování umělých, přes objednávání tendenčních znaleckých posudků, až po zcela subjektivní přístup soudců, projevující se rozlišností vynesených rozsudků v obdobných případech. Soudy jsou navzdory všem proklamacím o nezávislosti velice citlivé na převládající politickou vůli a někdy i veřejné mínění. Jen co nejšíře pojatá podpůrná kampaň může pomoci zvrátit předpojaté postoje a snad i donutit příslušné orgány ke skutečnému hledání pravdy. Ale pozor dvakrát – nemůže zůstat u pouhých ušlechtilých, ale pouze proklamativních postojů, nedoložených podrobně zpracovanými konkrétními fakty. Jestliže jsem alespoň v některých případech dosáhl jistého výsledku, podařilo se to nejen kvůli důkladné znalosti spisu a výkladu práva. Byla nutná rozsáhlá, v podstatě detektivní činnost: identifikování zfalšovaných důkazů, křivých výpovědí a nepravdivých znaleckých posudků, objevování nových důkazů, hledání opominutých svědků a překonání jejich neochoty a strachu svědectví podat, zadání objektivních znaleckých posudků atd. Tady bych asi měl vzdát hold Erlemu Stanley Gardnerovi, který nejen svou postavou Perryho Masona, ale především vlastní činností tzv. Soudu posledního odvolání, který založil, dokázal, že je možné bít se za spravedlnost daleko za rámec obvyklého a zvrátit tendenční rozhodnutí.

 

Mohl byste přiblížit více do hloubky některou z konkrétních kauz, kterým jste se věnoval?

Uvědomuji si, že i na tento rozhovor platí to, co jsem tu před chvílí řekl o našich kampaních. Bez předložených konkrétních důkazů zůstane jen u prázdných proklamací. Popis každého zmíněného případu by ale potřeboval prostor přinejmenším celého tohoto rozhovoru. Takže mi vy i čtenáři buď můžete věřit, nebo nemusíte. Pak byste ještě mohli po redakci žádat, aby uvolnila prostor pro takový podrobnější popis. Mnohé kauzy by svou zajímavostí a dramatičností vydaly na samostatný detektivní příběh či přímo román.

 

Když srovnáte devadesátá léta a dnešek, v čem se společnost posunula?

Situace se pochopitelně mění. Po převratových dobách, kdy jsou lidé otevřenější radikálnějším postojům, přichází období „normalizační“. Příliš otevřené násilí přeci jenom českou společnost spíše odpuzuje a děsí, a tak skinheadské hnutí ztratilo a doufám, že už nikdy nezíská širší podporu. Můžeme cítit uspokojení, že brutálního násilí ubylo a i naší zásluhou ho policie a justice přeci jen přísněji stíhá. Musíme se ovšem ptát za jakou cenu.

Politické body přebíráním xenofobní, rasistické ultrapravicové agendy naziskinheadů už po léta umějí získávat nejrůznější politikové, zejména komunální. Podle pomalu zastarávajících dat tu máme na 300 ghet s 80 000 obyvateli a další přibývají. Populističtí politici jako Čunek či Řápková jsou jen jedni z mnoha.

Dnes dominantní, oficiální názor je, že žádný rasismus v české společnosti není, problém národnostních menšin a jejich práv vlastně neexistuje, jsou tu jen nepřizpůsobiví, které je nutno převychovat. Volně cituji „novou“ koncepci, se kterou přišlo před pár dny Pecinovo Ministerstvo vnitra. V ní se už otevřeně uvádí, že s pravicovým extremismem lze nejlépe bojovat přebíráním jeho agendy. Koncepci nám přestavili osvědčení experti – Jiří Komorous, dlouholetý šéf Národní protidrogové centrály, který zanechal boje s drogami, zřejmě pro naprostou úspěšnost, aby povýšil na prvního náměstka ministra vnitra, a Jitka Gjuričová, za všech režimů nepostradatelná odbornice na nepřizpůsobivé, dnes Romy, dříve obyvatelstvo cikánského původu. Oficiální politika tak opsala velký kruh a je znovu tam, kde byla před listopadem 1989. Aby se to nepletlo, začne se zase na stejném místě a stejně jako tehdy – v Chanově a obnovením pracovní povinnosti. Vzpomínat na chartistickou deklaraci práv na vlastní způsob života se už zase nenosí. Jestli dnes někdo trpí nějakým nedostatkem, je to jeho vina, protože je nepřizpůsobivý. Univerzální vysvětlení všech problémů je tady.

 

 

_____________________

 

Jakub Polák (*1952) aktivista a novinář. Působil jako redaktor anarchistického časopisu A-kontra a romského časopisu Amaro Gendalos. Proslul zejména jako zmocněnec poškozených v kauzách rasistických vražd a napadení. Za tuto činnost získal roku 2000 Cenu Františka Kriegela Nadace Charty 77. 

 


tento článek vyšel v Novém Prostoru číslo 339

všechny články tohoto autora

Vyhledávání

Prodejní místa NP

Dárcovské SMS

Videa s prodejci

Shlédněte rozhovory s prodejci Nového Prostoru.

Rádio NP

Prostor pro miminko?



všechny nahrávky

RSS Feed

NP na facebooku