Kolotoč dojatých vzpomínek roztočí se jistěže až na podzim, ale jelikož Nový Prostor jest magazínem do značné míry avantgardním, jsme tu se slzami již dnes. Ono totiž ta listopadová radost nespadla z nebe, pochopitelně. Už léto, jež tomu štěstí předcházelo, bylo přeci zatraceně divoké! Už to vřelo, bublalo, kvasilo a kynulo. Kdo by si nepamatoval, že. Možná i vaše rodina skrývala ve sklepě nějakého toho chartistu či několikavětáře, možná, že zrovna ve vaší kočárkárně se na cyklostylu po nocích tiskly letáky s portrétem Ronalda Reagana.

Ano, touha po svobodě cloumala společenským tělem, posetým ranami od důtek tyranů. Naše rodina napětí těhotné doby onoho osudového léta nevydržela a učinila poslední bolavý kompromis s režimem: vyslala mne na letní tábor organizovaný Revolučním odborovým hnutím, jenž nesl příznačné jméno Dopraváček. Ano, i mne dotlačili ke kolaboraci, ač jsem byl vyloučen z pionýra pro své nonkonformní názory, které totalitáři skryli do nechutného eufemismu, že „nemám kolektivního ducha“. Jistě si dokážete představit, jak ta převýchovná indoktrinační instituce vypadala. Vyškolené nomenklaturní panstvo usadilo se v pohodlném dřevěném srubu s vypolstrovanou klubovnou a naleštěným pingpongovým stolem, kdežto my, oběti zvůle, tísnili se po dvou v chatrných chatkách s plátěnou střechou, která sotva mohla zabránit průniku nebezpečného černobylského záření.

Že mě nezlomí, dal jsem táborovým aparátčíkům najevo ihned. To když jsem zpochybnil celotáborovou hru na „kosmickou loď plující vesmírem“ s tím, že mně podprahovou propagandu o sovětských kosmických úspěších nikdo do hlavy nevtluče. Odmítl jsem nasadit si anténky a čas seznamovacího večírku jsem strávil ve stanu četbou Dálkového výslechu, jehož samizdatové strojopisné vydání šlo na našem sídlišti z ruky do ruky, až se ohmataná brožurka s mnoha barevně podtrženými větami dostala i do mého pokojíku, kde zněly písně Jaroslava Hutky a Pepy Nose, ostatně jako ve většině podobných pokojících mých vrstevníků odsouzených žít v králíkárnách, přesto však nepřestávajících snít o satelitních městečcích zítřka.

Další mravní zápas mě čekal hned nazítří, kdy nebohá děcka, zkorumpována lízátky a diplomy, byla nucena „házet granátem“ na cíl. Strávil jsem čas té militaristické hry samozřejmě na přilehlém kopci s fotografiemi afghánských dětí postižených sovětskou invazí roku 1979 a s transparentem „Učíte se házet i na nás?“ (S odstupem času bych jen rád dodal, že jsem tím samozřejmě nemyslel děti dnešních afghánských teroristů narušujících náš way of life). Třetí den pobytu nebyl o mnoho lepší. Můj návrh na debatu o díle Jana Patočky byl samozřejmě zamítnut, ačkoli na mých kamarádech bylo patrno, jak moc by chtěli, místo toho byla nevinná drobota nahnána na vratké lodičky. „Vaše Aurory budou střílet beze mne,“ volal jsem nekompromisně ze břehu. Pár provokatérů se snažilo proti mně vrstevnickou masu naladit poznámkami „nechte ho bejt, on je vážně nějakej divnej“, ale nemohli uspět. Na to byla doba již příliš zralá. Děti už ztratily strach.

Moc však stále drželi Husákovi přisluhovači, takže po svém otevřeném vystoupení jsem byl vystaven řadě ústrků a perzekucí. Noční hlídku jsem byl například přinucen držet s dívkou, abych si tak neměl s kým celou noc povídat a trapné ticho narušovalo mou psychiku. Čaj jsem musel nabírat do ešusu jako zvíře, abych ztratil důstojnost. Můj spolubydlící se nechal naverbovat a celou noc žvanil o kung-fu filmech, které viděl na videu, čímž se mě pokoušel vyčerpat.

Ale trpěli jsme tehdy všichni. Existence golfu nám byla bezostyšně zapírána a místo toho jsme byli nuceni ke kolektivistickému šílenství zvanému „vybíjená“ a k jen o trochu méně surovému volejbalu. A to nemluvím o tzv. „pochoďáku“. Můj plán při jeho příležitosti konspirativně seznámit kamarády se základy skautingu a rozdat pár portrétů Jestřába zhatila vedoucí Landová mou separací od ostatních a okamžitou eskortou zpět do tábora, a to s průhlednou výmluvou, že „jsem po třech kilometrech pěší chůze zmodral a několikrát upadl do bezvědomí“. Přitom jsem byl trénovaný roznáškou ilegálních Lidových novin, při níž jsem mnohokrát fouknul SNBmanům jak Jarda Holík před Ragulinem.

Následovala samozřejmě kampaň vedoucích tábora. Cedulky „hysterik“ a „tučňák“ záludně lepené na můj stan však už na mladé, kteří zvedali hlavu, nepůsobily.

Vrcholem byl poslední den, kdy jsem na protest proti zašpérovaným hranicím přestříhal šňůry natažené kolem celého tábora, neboť jsem se domníval, že jde o dráty, do nichž probíjí proud. To se neukázalo úplně přesným předpokladem, ale alespoň tak popadala do bláta ponižující uniformní neznačková trička z Prioru, jež se na šňůrách sušila. Pravda, tehdy se drobnou davovou psychózu namířenou vůči mně podařilo zinscenovat, ale byl to již jen poslední záškub totalitní hydry.

Ostatně, má vzpomínka na to horké léto 1989 je podobná milionům jiných. Ruku na srdce: vaše léto 89 snad vypadalo jinak?

Rádio NP

Sluníčko v úřednické čtvrti