Nad Braniborskem je zataženo a dopadají první kapky. Kromě nich už je slyšet jen plácání pantoflí těch, kdo s karimatkami nad hlavou a nafukovacími míči v podpaží přebíhají od kufrů aut na parkovišti ke vchodu do gigantické haly. „Právě proto jsme se sem těšili,“ libuje si Anna, která společně s přítelem Igorem přijela ze sousedního Polska. „Ve Štětíně taky neustále prší a my si chceme konečně užít pořádné léto.“

VŽDY MĚ NĚČÍM PŘEKVAPÍ

V recepci před kasami už je šrumec a zejména děti, uhranuté palmami vykukujícími za zády pokladních, se přestávají ovládat. Němčina se tu mísí s polštinou a zdá se, že pár zástupců má i Česko. Každý vyfasuje čipový náramek a vrhne se do labyrintu skříněk, jejichž číslování končí u devíti tisíc. Najít tu svou může být oříšek, ale pak už si stačí jen pípnout u turniketu a cesta do ráje je volná.

Tropické ostrovy jsou otevřené pět let a v Německu platí za příklad úspěšného využití komunistického dědictví. Areál někdejší základny sovětského letectva nejprve koupila firma Cargolifter a s megalomanským nadšením se jala stavět obří hangár na výrobu zepelínů. V roce 2002 ovšem zkrachovala, aniž by světlo světa spatřila jediná vzducholoď. Do hry se poté vložil malajský kapitál a společnost Tanjong začala na louku svážet písek z Indonésie, tropické rostliny i exotické želvy. Po dvou letech mohl park přivítat první rekreanty.

„Jsem tu už počtvrté nebo popáté,“ vypočítává jedenadvacetiletá blondýnka Claudia z Chotěbuzi. Polehává na jakémsi orientálně vyhlížejícím zastřešeném patře a obhlíží lagunu se skaliskem, na kterém digitální displej hlásí teplotu vzduchu: dvacet osm stupňů. „Jsou to takové krátké prázdniny. Člověk se uvolní a vymaní se z každodenního stresu,“ vysvětluje. Obvykle jezdí s přáteli, ale dnes je tu s celou rodinou. „Hlavně mladší bratr, který dnes slaví narozeniny, je nadšený. Ale pro každého se něco najde a i já jsem překvapená. Bývalo to tu takové holé, ale pokaždé, když přijedu, je zde něco nového. Určitě se vyplatí se vracet,“ láká.

OD VŠEHO NĚCO

Hala, jejíž velikost poměřuje PR oddělení tropických ostrovů jinými turistickými ikonami – naležato by se sem vměstnala Eiffelovka, navýšku Socha Svobody – je atrakcemi opravdu nabitá. Na skalisku nad lagunou vznikla imita- 6 Vrací se ráda a je se svými malými prázdninami spokojená. ce deštného pralesa, kam chodí na procházku zejména páry znavené přeplněnými bazény. Mezi banánovníky a masožravými rostlinami je přeci jen větší klid a pohled do jezírka s želvami a asijskými sumci ruku v ruce s milovanou polovičkou aspiruje na zápočet z tropické romantiky.

Za vrškem čeká další překvapení. Bazén s ostrůvky, na nichž stojí imitace domorodých chýší, lemují z jedné strany bary a kaskády dřevěných lehátek. Pinká se plážový volejbal a v dálce u nouzového východu kdosi hraje badminton. Prosklené dveře jsou jedinou skulinou, jíž se návštevníkům tropů připomíná fádně skutečná krajina Branibor. Lehátka jsou ovšem namířena k bazénu a k obří plachtě na jeho druhé straně, která nechává hladinu volně přecházet do blankytně modré oblohy poseté mraky a vytváří tak iluzi otevřeného horizontu. Chybí už jen nějaké ty džunky.

„Je to tady opravdu jak v Karibiku,“ rozplývá se Doreen, která přijela společně s manželem a dvěma dětmi z Magdeburku. Přiznává, že bez dětí by cestu nepodnikla a i tak s návštěvou váhali. Sem tam totiž někdo tvrdí, že tropické ostrovy za to nestojí. „Člověk se ale musí přesvědčit sám,“ říká a po focení u repliky kambodžského chrámu Angkor Vat (uvnitř je sauna) a koupání v bazénu už spokojeně odpočívá na lavičce. Jen manžel, jenž se v brouzdališti cachtá s ratolestí, je z našeho rozhovoru poněkud nervózní. „On je z Prahy,“ uklidňuje ho Doreen. „Aha, z Prahy. Tam jsem byl, orloj,” reaguje přívětivěji. Ano, orloj…

VÝLET NEBO DOVOLENÁ

Po dvou hodinách se začínám těšit na stop domů a vnucuje se otázka, jak dlouho lze v ráji vybaveném saunami, kláštery, bazény, pralesy, solárii, masážními salóny, minigolfem a tobogánem vlastně vydržet. „My sem jezdíme vždy na jeden den. Zůstala bych i déle, ale je tu hodně lidí, takže je to tak akorát,“ říká Claudia. Ostatní si to ale nemyslí. V hale je možné si pronajmout pokoj a za mírnější poplatek lze složit hlavu ve stanovém městečku. O zájmu svědčí, že rezervovat stan je potřeba aspoň měsíc dopředu. Úplně nejlevnější je pak vlézt do spacáku přímo na pláži. Tropical Islands nezavírají.

Některé rodiny tak promění jednodenní výlet v regulérní skleníkovou dovolenou. „Nestává se to často, ale zůstanou třeba týden. Jednou přijel muž, který se ubytoval na měsíc, ale to byl opravdu extrém,“ vzpomíná se smíchem pokladní Enrico.

OD ELFŮ PO KREML

Podle vídeňského umělce Reinera Riedlera, jenž procestoval a fotografoval různé zábavní parky, jsou tropické ostrovy jen jedním z mnoha imaginárních světů, které simulativně uspokojují lidské tužby. Virtuální světy vznikají na mnoha úrovních. „Začínají už tam, kde se sejdou hráči fantasy her v na koleně ušitých kostýmech a jdou společně kempovat do lesa, kde prožívají imaginární příběhy,“ říká. Na opačném konci spektra pak stojí zábavní průmysl, který investuje nesmírné sumy peněz a technologických prostředků, aby nabídl svým konzumentům jedinečnou cestovatelskou zkušenost návštěvy cizí země v podobě reprodukovatelného a zpeněžitelného zážitku. Odtud povstávají bizarnosti typu sjezdovky v Dubaji nebo hotelové kopie moskevského Kremlu včetně chrámu Vasila Blaženého na turecké riviéře.

VŮLE K POZNÁNÍ, VŮLE K ILUZI

Ona reprodukovatelnost či přenositelnost je přitom sporná. Na jednu stranu možná je, ovšem spíš díky tomu, že turistické destinace samy se už dávno proměnily v umělé rezorty, které jsou si navzájem podobné jako vejce vejci a jejich spojení s lokálním prostředím je pochybné. Cestou k nim počínaje a pobytem v nich konče jsou za pomoci výzkumných týmů a psychologů navrhované tak, aby se turista nesetkal s ničím nestandardním a nepředpokládaným, co by ho mohlo znepokojit nebo narušit jeho očekávání. Umělé ráje pak už jen dovádějí tuto asanaci do důsledků, což jejich provozovatelé vydávají za přidanou hodnotu. Vlastně tím nastolují otázku, proč vůbec jezdit někam daleko, když k turistickému štěstí stačí teplo a šplouchání vody, ten chrám nemusí být pravý a navíc – v braniborských tropech nezmoknete, nechytíte malárii, nikdo vám nebude vnucovat vyřezávané sošky na tržišti a ve zdejších thajských nudlích na housenku určitě nenarazíte.

Na druhou stranu zjednodušená reprodukce některé věci zakrývá. „Když údajní ‚indiáni‘ v městečkách po vzoru Divokého západu zvou hosty k pochybným rituálům nebo ‚domorodci‘ v tropických ostrovech předvádějí taneční představení, není výsledný dojem zrovna autentický. Problémy domorodého obyvatelstva, které ohrožují jejich existenci, jsou zde vytlačeny mimo zorné pole – falešné světy jsou bezpečné, idylické a tedy zkreslující,“ vysvětluje Riedler.

Simulativní turistická hypnóza tak nakonec má rozporuplnou hodnotu. Převrací sice cestování vedené vůlí poznávat neznámé na hlavu a dělá z něj turistiku jako výraz vůle nepoznávat, respektive zažívat jen naleštěnou iluzi. Má ale i určité plus, které ovšem nespočívá v naději, že lidé budou dál sveřepě vyhledávat to „autentické“. Mimochodem už dnes, kdy více lidí navštíví každý rok evropský Disneypark než všechny skandinávské země dohromady, to neplatí. Někdo si dokonce myslí, že ráj si jde i píchnout. Možná je potom utopickou nadějí simulativních zážitků naopak právě to, že promění laciný turismus v nepochopitelné mrhání časem a penězi. Dnešním turistickým rájům by se tak mohlo ulehčit a novým letoviskům by nemusely ustupovat skutečné domorodé chýše. Otázka ale je, jak by to země, které na turistickém ruchu závisí, nakonec přijaly.