Započetí průmyslové těžby v těchto oblastech by přitom zasadilo nevratnou ránu jednomu z nejkomplikovanějších ekosystémů světa. Předmětem sporu je snaha o změnu klíčových zákonů kvůli dohodě o zóně volného obchodu s USA. Proti chystanému záměru „privatizace“ deštných pralesů vystoupilo protestní hnutí domorodých obyvatel. Klidné protesty měly od počátku především upozornit na problém a ten formou dialogu s vládou řešit. Ta však dlouho indiány ignorovala. Proto předáci hnutí přešli k blokádám klíčových komunikací. Prezident Garcia reagoval rychle. V květnu vyhlásil v místě nepokojů státní pohotovost. To mu umožnilo omezit občanská práva a k potlačení protestů povolat armádní jednotky. Krveprolití na sebe nenechalo dlouho čekat. Během 5. a 6. června došlo k prudkým srážkám mezi oběma tábory. Svědci hovoří o brutalitě, ostřelování poklidných shromáždění armádními vrtulníky a masivním zatýkání protestujících domorodců. Mediální boj o zavinění násilné konfrontace přitom vyzněl lépe spíše pro vládní tábor: padlí vojáci byli záminkou pro přirovnání protestujících domorodců ke krvežíznivým barbarům a hnutí bylo ocejchováno v duchu doby jako teroristické. Přidáme-li nezbytné nařknutí ze spiknutí proti státu a populistické sliby o zvýšení životní úrovně všech Peruánců, podmíněné samozřejmě schválením těžby, máme v kostce vládní argumentaci. Veřejnost ale vládu nepodpořila a ta byla vzhledem k rostoucí solidaritě mezi běžnými Peruánci nucena 18. června pozastavit platnost kontroverzních zákonů. Indiáni slaví dočasný úspěch. Na 19. červen svolal aktivista Stanislav Penc solidární protest v Praze. Sešlo se pár desítek lidí. Symbolická účast nikoho nepřekvapí. Naučili jsme se přijímat zprávy o násilí na jiných s ledovým klidem. Ještě tak nepřátele našich oficiálních nepřátel dokáže česká společnost podpořit. Pokud ovšem nejste buddhista v Tibetu, ale indián v Peru, máte smůlu.
