Což dohromady dělá přes deset tisíc korun. Pan Kao nerozumí příliš česky a nemá ani televizi. Zato má, podobně jako mnoho jeho krajanů původem z Vietnamu, večerku s potravinami. V ní instaloval kvůli množícím se krádežím kamerový systém, díky němuž může přes monitor nad pokladnou vidět na zákazníky. Čtyři roky starý zákon o rozhlasových a televizních poplatcích de facto říká, že cokoliv, co lze technicky použít k sledování televize, a to bez ohledu na to, jestli to tak v realitě je či není, podléhá výběru. Výslovně jsou osvobozeni pouze slepí a hluší, velmi chudí, Rada pro televizní a rozhlasové vysílání. Z techniky pak muzeální kousky, přístroje v opravně a kamerový okruh, který je využíván pro účely soudního jednání. Zákon je velmi striktní a Česká televize, pro niž jsou poplatky hlavní a do budoucna zřejmě i jediný zdroj příjmů, umí svá práva obhájit tvrdě. Ukázalo se tak loni v létě při kauzách kolem vymahačské firmy královéhradeckého advokáta Dalibora Kalcsa, jehož kancelář si najala a který podepsal i dopis panu Kaovi. Přesto může být výklad tohoto zákona sporný a lze očekávat, že proti takto formulovanému a hlavně takto přísně vykládanému nařízení se někdo dříve nebo později ozve. Časté výzvy k zaplacení adresované vietnamským zelinářům naznačují, že Česká televize spoléhá na to, že právě oni to nebudou. Čeští protějškové s notebookem a kamerou se proti podobným dopisům totiž většinou ozvou.

Rádio NP

Prostor pro miminko?